Známe lepší a horší politická opatření. Ta lepší vedou k nízkým daním a ta horší k daním vyšším. Proto mluvíme o vyrovnaném rozpočtu, o Evropské unii, o euru, o malém státě, o dotacích, lidovém vetu, decentralizaci a o svobodném mezinárodním obchodě. Mluvíme o odpovědnosti za vlastní vzdělání a zdraví. Mluvíme o rodině, o náboženství a dalších velkých tématech. Chceme nízké ceny a vysokou kvalitu. Chceme vysoké příjmy za méně námahy. Chceme nižší nezaměstnanost.

Protože to všechno jsou jenom nízké daně. Nic jiného než nízké daně.

Vyrovnaný rozpočet jsou nízké daně pro naše děti. Čím dál více lidí po celém světě si začíná uvědomovat, že dluhy se musí platit. Politici si na dluhy zvykli tak moc, že je dnes dokonce obhajují jako potřebné, „prorůstové“ nebo snad nezbytné. Ano, dluhy nemusí být nutně špatné. Avšak pokud si půjčíme my, lidé nebo firmy, potom jsme to právě my, kdo nese náklady budoucího splácení a rizika spojená s nemožností dluhy uhradit. Stát je v úplně jiné roli. Půjčí si přímo či nepřímo od svých obyvatel a nehrozí mu prakticky nic. Politici, kteří dluhy nasekali, už jsou dávno v politickém důchodu. Pokud dluhy nesplatí, je to na úkor obyvatel, kteří je nakoupili. A protože dluhopisy často zůstávají v bankovním sektoru, ohrozí v konečném důsledku i úspory těch, kteří si dluhopisy ani nikdy nekoupili. Pokud by dluhy chtěli splatit, potom by museli snížit výdaje nebo zvýšit příjmy. A protože výdaje jsou často nalinkované na dlouhou dobu dopředu a z velké části nejdou změnit, lze s velkou pravděpodobností očekávat zvyšování příjmů, tedy zvyšování daní a zavádění daní nových. Státní dluh jsou budoucí daně. Vyrovnaný rozpočet jsou nízké daně pro další generace.

Nestěžujeme si na Evropskou unii, protože bychom se nejradši zavřeli před okolním světem. Naopak, chceme být co nejotevřenější světu. Jenom otevření světu může zajistit nízké daně. Chceme, aby se lidé mohli volně pohybovat po Evropě a po světě, aby mohli utíkat před vysokými daněmi. Avšak Evropská unie dokonce svým členům zakazuje snižovat daně pod nastavenou mez! Například Španělsko muselo se vstupem do EU zavést DPH a Velká Británie má výjimku na některé produkty, které mají nulové DPH, avšak nesmí k nim přidat další.  A na obzoru jsou nové daně, jako například daň z finančních transakcí, a nová minima pro danění například energií. Evropská unie ve své centralizované harmonizaci touží po sjednocení daňového systému. To my také, ale v opačném směru. Chceme, aby si naši občané i občané dalších zemí v EU mohli užívat výhod nízkých daní. Bohužel EU harmonizuje na vyšší hodnoty, nikoliv na nižší, jak to dělá přirozeně konkurence daňových systémů. Kdyby EU nastavovala maximální hranice daňových sazeb – ale nastavovat minimální? Copak z toho není zřejmé, že EU chce vysoké daně? Nízké daně prý nejsou férové. Nikoliv. Vysoké daně nejsou férové.