Tato témata by však mohla mít mnoho společného.

Existují velmi silné důvody, proč nepodporovat unijní dotace, tzv. strukturální fondy: (i) jsou ponižující, (ii) nejsou zadarmo, kupuje se za ně vděčnost, (iii) nejsou zadarmo, příjemce má spoluúčast a následně platí provozní náklady, (iv) jsou zatížené dvojitou regulací a dvojnásobnou byrokracií, (v) se ne vždy používají optimálně, (vi) zvětšují prostor korupci.

Navíc vstupuje u některých operačních programů (zřejmě i u zrovna schváleného programu „Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost“) do hry i důvod naprostého pokřivování tržního prostředí, které se bezpochyby časem velmi silně projeví na snížení konkurenceschopnosti.

Proč ale spojuji téma důchodů a strukturálních fondů. Psal jsem vloni, že pokud nelze strukturální fondy zrušit a na oplátku nic neplatit do unjního rozpočtu (to by bylo nejlepší řešení!), pak by bylo druhým nejlepším řešením strukturální fondy využít na penzijní reformu. Ať bude přijata jakákoliv její varianta snažící se potlačit v důchodech průběžnou složku a naopak podpořit složku spořicí, bude to spojeno s podporou ze strany státního rozpočtu. Není totiž pro každého občana únosné, aby zároveň přispíval do průběžného systému a ve stejném období si účinně spořil na svůj vlastní důchod. Něco takového málokdo ze svých příjmů utáhne. Zavedení průběžného systému v minulých desetiletích nás bohužel dostalo do slepé uličky, která vedla z kopce, a nyní bychom se měli vracet do krpálu - přičemž na lanovku nemáme.