Odstátnění, neboli převedení státního majetku do soukromých rukou, jak překládá tento pojem slovních cizích slov, je stále aktuální. A pro mě velmi překvapivě, neboť právě privatizace 90. let je velkou ostudou pravicových stran, ale i tu více jinde méně za levici se vydávající ČSSD.

Dle různých výpočtů ekonomů se částka, o níž byli občané v rámci privatizace okradeni, pohybuje mezi 600 mld. až 2 biliony (!) korun. Nejsou to však jen finance, o něž byla Česká republika a její obyvatelé ochuzeni. Během překotné privatizace jsme přišli také o mnohé kulturní dědictví v tradičních značkách, které buď zanikly, byly vytunelovány, nebo je zahraniční kapitál koupil jen proto, aby je následně utlumil ve prospěch svých výrobků. S výrobky Vlněny, Slezských bavlnářských závodů, ÚP Bučovice, čokoládovny Maryša, Skla Union, Zbrojovky Brno a dalších a dalších už se můžeme setkat pouze ve vzpomínkách nebo starožitnostech. A třeba Jar, zmrzliny Míša, koření Vitana, vložky FAB, cestovní kancelář ČEDOK nebo čerpačky Benzina se sice drží původního názvu, avšak majitele mají rovněž v zahraničí. Jak to s nimi může skončit, nám ukázal vlastník sítě čerpacích stanic Benzina, který se hodlá s touto tradiční značkou brzy rozloučit.

Očekával jsem, že se dámy a pánové se z „devadesátek“ poučili, ale touha po penězích u nich zřejmě opět převládla. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, že opět tito lidé dostali „chuť“ na Budějovický Budvar. Tedy nikoli na produkty tohoto národního podniku, ale na podnik samotný. Zástupci koalice SPOLU i Pirátů a STANu se totiž vyjádřili, že podnik by bylo vhodné zprivatizovat. V podobném duchu se vyjadřují také o České poště nebo o Českých drahách. Tam by rádi rozprodávali po kouskách. Je to logické – výdělečné části by byly „výhodně“ zprivatizovány, ty ztrátové by zůstaly státu.