Dramatické situace, které se okolo mě odehrávají, totiž beze zbytku naplňují moji představu o všech atributech kvalitní novely. Padouši ve vládě, obětaví lidé, kteří za cenu svého nepohodlí a osobních ztrát pomáhají druhým, oběti na životech i zachránění na poslední chvíli, celosvětová krize, obchodníci se strachem, nikým neřízené stádo i osobnosti, které mají rozum, ale nikdo je neposlouchá. Říkám si, ve které fázi románu se asi právě teď nacházím. Jsem v úvodu a zásadní krizi mám před sebou? Kdy se dozvím rozuzlení? Kdy autor rozkryje, kdo je ten dobrý a kdo je ten hříšný? Všechny potřebné indicie mám na dosah ruky. Je jich ovšem tolik, že se nedokážu rozhodnout mezi těmi, které mě záměrně matou a které jsou určující pro posouvání příběhu.

Pojďme si udělat analýzu bez autora, účet bez hostinského a stvoření světa bez Boha: Svět se nacházel ve fázi konjunktury. Lidi se měli tak dobře, že řešili nesmysly a trápili se nepodstatnými věcmi. Pak se objevil zpočátku zdánlivě nevýznamný problém. Ve vzdálené komunistické totalitě, kde většina z nás nikdy nebyla, se objevil virus. Po kolikáté už? A po kolikáté už se snažila tamní vládnoucí nomenklatura zamést problém pod koberec? A on se ten problém ukázal tak významným, že se nevešel (s výjimkou Severní Korey) pod všechny koberce světa. Dokud byl od nás vzdálený tisíce kilometrů, nikoho příliš nezajímal. A pak začali umírat lidi v představitelné vzdálenosti. A pak i v mé blízkosti.

Stále mluvím o románu, ve kterém se nacházím!!!