Nejsem příliš velkým fandou odhalování všelikých bust, soch a podobně. Zkušenosti z různých etap vývoje nejen v naší zemi, ale zejména při rádoby kulturně ideologické „očistě“ se právě tato vtělení „víry a slávy“ stávají často předmětem devastující role davů, ale i různě puzených jednotlivců. Busty a sochy mají smůlu., nemohou utéci, nemohou se skrýt. Osobně jim ale přičítám jistou stálost výrazu a významu s tím spojeným. Nemohou za ně, ale nesou ho až do poslední chvíle. Řádění obvykle podlehnou. Jejich výsadou je však odvěké mlčení, které si pokaždé odnášejí s sebou.

Pamatuji (zatím) podobné, rádoby „očistné“ rituály spojené s rokem 1989. A podobně, jak se ukrývaly kdysi busty a sochy T. G. Masaryka, padaly, různě se přesouvaly a ničily busty a sochy K. Gottwalda, V. I. Lenina apod. Všichni ti „Gottwaldové, Leninové atd.“ končily v tom „lepším“ případě na dvorcích třeba recesi vyznávajících sběratelů, ale jistě i těch stále sympatizujících a věřících, byly líčeny tu načerveno, tu narůžovo, popisovány různými výkřiky atd. Jako bychom ze sebe chtěli sejmout svůj díl účasti, když se s velkou slávou zvedaly do výše a my jsme „povinně-nepovinně“ postávali okolo.

Pokud by busty či sochy uměly mluvit, možná by dokázaly i pro generace příští sdělit svůj názor na tu, kterou dobu, na ten který proslov „zajíkajícího“ se řečníka, ale i hřímajícího pokračovatele odkazu… (tečky ponechám Vaší invenci a odvaze po těch letech doplnit svého favorita nebo favoritku).