Vyjdu-li nejprve ze zkušenosti, kdy se mě např. můj syn ptá: je tohle nebo tamto dobré? A proč je tohle zlé? Reaguji vždy v kontextu, co právě probíhá a jakou roli zaujímáme v daném dění. Jsme opravdu „tím, co děláme“? Tzn., pácháme-li zlo nebo dobro, často se stejnou intenzitou. Jsme vlastně schopni vnímat rozdíly? Není to dobré pro nás, zlým pro někoho jiného a naopak? Kde jsou příčiny a jaká jsou naše motivace? Čemu nebo komu sloužíme? A co otázky viny a trestu…?

Tyto a další otázky si možná klademe, stejně jakože čas od času propadáme zoufalství, že „právě nám se děje to zlé, a to si nezasloužíme…“ Možná máme v takových chvílích více snahu zobecňovat a uvažovat o „zlu“ v jakémsi významu všehomíra, všeho zla světa atd.

I když nemohu obsáhnout individuální úroveň toho kterého vyjádření, je ale možné už nyní říci, že jak dobro, tak zlo mají mytologické, náboženské, kulturní, chcete-li filozofické a sociální příčiny a ztělesnění, často naprosto konkrétní, vztahové, útočící ponejvíce na naše smysly.

Nahlédneme-li v této souvislosti pro ujasnění či spíše poučení k některým klasikům, pak např. u Kanta najdeme jeho pojetí smyslových a rozumových motivů, které, jsou-li v rozporu, nastává konflikt dobra i zla. Povinnost na straně rozumu (obecnější pro socializovanou společnost) konat dobro jako zavazující nás coby mravních bytostí, „člověku zakazuje zlo“ a to, aby byl pouze součástí jakési „hry pouhých sklonů“.[1]

Jak „zlo“ začalo? Možná jako hrůza z neznáma, nejdříve z přírodních mocností (v pohádkách ono zlo svářící se s dobrem, a dobro převážně vítězící, zřejmě právě pro jeho převažující zespolečenštěné očekávání), síly kosmu, antické pojetí - zlo ztotožněné s hmotou, rozdrobené a tkvící ve spoustě částic nižšího řádu v porovnání s jednotou řádu vyššího – dobra.