Šéfové parlamentních stran mohou být z možných výsledků voleb poněkud nesví, často se totiž také hraje o jejich pozice na čele těchto subjektů. A i když jsou „ideová“ a programová rétorika, stejně jako volební matematika, poněkud jiné než ta do poslanecké sněmovny, nervozita stoupá. Vzniká řada účelových spojenectví s ohledem na nikoliv nevýznamné lokální zájmy těch nebo oněch vytvořených subjektů, ale i spojenectví jednotlivců, potažmo jejich provázanost na podnikatelské subjekty, které si od daného volebního výsledku a svých „koní ve hře“ odvozují „nadějné vyhlídky“ s ohledem na zakázky, výběrová řízení a hlasovací procedury na jednáních zastupitelstev.

Obecní volby působí často velmi pestrou nabídkou uskupení tu „pro to a tamto“, jinde „pro něco úplně opačného“. Pro „nic a za nic“ nekandiduje zřejmě nikdo… A i když se v části společnosti „shora dolů“ a naopak vžilo, že volby komunální nejsou přeci o politice, opak byl a je dnes skutečností ještě o něco více. Jistě stojí za úvahu, co se pod formou komunální politiky skrývá za obsah. Že však je to právě ta politika, co vždy na další (obvykle) čtyřleté období řeší ten, který „obsah“, je fakt. Proto mě pokaždé „pobaví“, když se z nějaké předvolební rétoriky dovídám, jak ten nebo onen subjekt je naprosto „nepolitickým“ (skoro by se řeklo „apolitickým“) sdružením lidí, co je spojují zájmy, záliby a jsou vedeni hlavně „chutí pracovat“ (to není nic proti volnočasovým aktivitám kohokoliv, jen prosím nezaměňovat s formou ani obsahem politiky, ani té komunální). Při takovémto sdělení mám vždy kromě myšlenky o nesmyslu, dojem trapnosti a ironicky mě napadá, zda si zástupci těchto různých „koníčků a zájmových kroužků“ uvědomují, že pojem „komunální politika“ je definovanou součástí přesně té, chcete-li, „celostátní“ politiky, kterou tak často proklínáme a jejímž voleným protagonistům rádi spíláme poté, co si je zvolíme. Bránit se politice (resp. myslet si, že je to reálné), je vlastně také „politikou“. Pravda, jiný efekt je pro ty, co mají konkrétní roli a nástroje k jejímu prosazení a jinak je na tom ta část občanů, voličů, často nemalá, o níž se takto rozhoduje a jejichž role končívá např. vhozeným hlasovacím lístkem do volební schránky. Dá se dokonce tvrdit, že míra politické deziluze roste s tím, jak roste snaha „bránit se“ politice v domnění, že „oni“ si to, ti „ve funkcích“ stejně budou dělat po svém.

Ano, a to je přesně ten problém, na nějž řada z nás narazí, jakmile se dostane např. do kontaktu se zákony, úřady, úředníky, na svém pracovišti, v místě svého bydliště, ve vztazích s lidmi apod. A že i blížící se komunální volby výrazně zamotávají hlavu nejednomu politikovi na čele strany, např. potvrzuje výzkum veřejného mínění CVVM o důvěře lidí těm v politice či na čele svých stran. Na čelných místech se drží prezident Zeman, ministr a podnikatel Babiš, předseda ČSSD Sobotka a v roli ministra obrany M. Stropnický. Výzkum naznačuje velmi zajímavé rozdělení příznivosti mezi těmito pány. Kdy prezident v naší polistopadové historii bývá a jeho role mu skoro nedovoluje nebýt „důvěryhodný“. Ministr financí a podnikatel A. Babiš je spojován s nadějemi především z toho, čeho dosáhl skrze své působení v Agrofertu. Jde o úspěšného člověka a podnikatele, o němž se dává k dobru, že on do politiky nemusel, ale chtěl to u nás změnit k lepšímu. Řeklo by se skoro filantrop pro 21. století. Ale proč ne! I naivita může být stimulem pro velké a ještě větší věci. A lidé zatím „věří“.