O politické výsluní usiluje další ze stran[1] zatím d opatrností idejí, se záměry stát se stranou volební. Zatím se o ní tak nějak můžeme dočíst na webu realisté.cz a cosi se dozvědět především z úst politologa Petra Robejška, který je jejím „ideovým mluvčím“, mentorem. Strana, resp. nový subjekt mezi všemi má jistě své ambice a deklaraci. O tom prvním nepochybuji, o tom druhém nevím zcela co si „realisticky“ myslet, protože program strany má být představen někdy na jaře příštího roku. Ale z dosavadních vyjádření Realistů usuzuji na následující:

Racionalita komunikace: opatrnost, zdrženlivost, což je Realisty deklarováno na webu, a samozřejmě nezbytná kritika stávajících vládnoucích politických elit, stran a vůbec všeho, co by šlo označit za výsledky vývoje posledních 27 let. Dá se proto říci, že minimálně to, v čem se nová strana shodne se všemi polistopadovými stranami, snad až na KSČM, která navázala na předlistopadovou KSČ s tím, že pozvedne její odkaz, pak v případě Realistů je nespokojenost s tím, jak to dělaly a dělají strany současné. Čili nespokojenost je hnacím motorem. Můžeme se ptát, co bude, až nespokojenost dojde… Anebo, kde a co všichni také z týmu Realistů dělali, na čem a s kým v těch „kritizovaných“ časech pracovali…?

Racionalita idejí: protože program chybí, lze uvažovat např. o tomto tvrzení: „My se soustředíme na ty politické, ekonomické a společenské problémy, které splňují následující předpoklady: jsou důležité a zároveň námi ovlivnitelné. Ve zbývajících oblastech chceme snižovat zásahy státu. Jen touto cestou lze rozhýbat ochromenou českou politiku a uvolnit nevyužité možnosti naší země.”[2]

Velmi obecné, až nicneříkající tvrzení, že v globálním světě jsou údajně věci, které se nás netýkají, protože to není důležité. Tento přístup z nás neudělá ani větší vlastence, ani neuvolní “nevyužité možnosti naší země”. Nevím, o jaké „možnosti“ jde v dané souvislosti, ale někteří ekonomové upozorňují, že „Naše velká výhoda tkví v tom, že jsme jednou z nejprůmyslovějších zemí světa. Takzvaná čtvrtá průmyslová revoluce je pak hodně o tom, co se bude dít v organizaci výroby. Právě organizace výroby, přestože klesá její podíl na celkové zaměstnanosti, je přitom místem, odkud přicházejí impulsy pro inovace a změny; a je i místem, kde vznikají produkty, v nichž jsou promítnuty znalosti, protože každá země musí exportovat, zejména ty malé jako je Česko.“[3] A k těm slabším stránkám řadí: „podnikatelskou kultura. Padesát let se zde nesmělo podnikat a nevznikaly tu velké firmy, které by dnes mohly být tahouny a mentory začínajícím firmám. Druhou slabinou je nepochybně vzdělávání, které je velmi rigidní.“[4] Neřeknu jistě nic nového, ale tyto okolnosti nám jako malé a závislé zemi způsobují problémy i nadále. Případná vidina akceptovatelné formy protekcionismu a izolacionismu je více než zavádějící snahou zastavit, či spíše deformovat objektivní podmínky. V případě izolacionismu jako politického a rozhodovacího přístupu z poč. 19. stol. a později ve 30. letech 20. stol. se mohly poučit nejen Spojené státy americké. Možná proto stojí za to uvědomit si, co lze označit, a má své opodstatnění, za proces objektivní a co jsou subjektivní faktory, které spolu tak či tak souvisejí a ovlivňují se. Přitom příčiny a jejich souvislosti mají aspekty politické, ekonomické, sociální, ale i vojenské atd. Pozice té které země, včetně té naší se odvozuje také od geografického a politického postavení, a sotva se lze vyhnout kategoriím jako mocenské zájmy a vlivy, v jejichž sférách se takto více či méně ne-dobrovolně nacházíme. Co ale ekonomové a sociální vědci dodávají, že „Stručně, potřebujeme lidi, kteří si věří a chtějí se prosadit v globálních podmínkách, kde ten, kdo bude pasivní, bude tím, na koho dopadnou negativa.”[5] Bylo by tedy velmi zjednodušené učit se vnímat podmínky jen jako důležité a málo ovlivnitelné, a někde mezi tím hledat „spásu“.

Racionalita symbolu: význam označení „realisté“ je dostatečně vypovídající, možná až zakrývající některé detaily, které mohou v zápalu pro věc uniknout. Ty, co uniknout nemusejí, je např. „Důraz na národ … záměrný a cílený, neboť jedině v sepětí vlasti a národa vzniká potřeba ochrany jedinečných hodnot, které nás činí šťastnými, zakládají pocit sounáležitosti a dávají perspektivu našim dětem.“[6] A v tom se jistě tlačí a vemlouvají do přízně stávajícím náladám veřejnosti, části politických uskupení, pro něž se vyhlídky jakési „nacionalizující modernizace“ jeví a prezentuje jako recept na neduhy odumírajících států v globálních podmínkách.