Svými mocenskými kejkly přispěl k rozkladu tradičního stranického systému, pomohl vstupu antisystémových stran do dolní komory a do vlády a prohloubil celkovou politickou krizi v zemi. Hradby české ústavnosti se mu přesto zbourat nepodařilo a parlamentní systém jeho nájezdům odolal.

Miloš Zeman se v uplynulých dvanácti měsících dopustil řady sporných a z ústavního i politického hlediska nestandardních kroků. Že bude do české politiky zasahovat více než jeho předchůdci, bylo jasné už v okamžiku, kdy se rozhořel spor kolem jmenování českých velvyslanců. Byť může být čistě právní interpretace tohoto střetu s ministrem zahraničních věcí sporná, Miloš Zeman vyslal jasný vzkaz, že nebude respektovat doposud platná pravidla a politiku si bude dělat po svém. Dalším úkrokem od pravidel bylo i jeho následné rozhodnutí nejmenovat profesorem uznávaného pedagoga Putnu.

Z ústavního rámce jednoznačně vybočil jmenováním své vlastní vlády bez důvěry Poslanecké sněmovny. Nešlo o nevyhnutelné řešení politické krize, protože navzdory pádu Nečasovy vlády a turbulencím na politické scéně měla Česká republika demokraticky zvolený parlament. Tedy instituci, od níž se v parlamentním systému vláda odvíjí. Je třeba přiznat, že prezident Zeman by parlament nemohl obejít, pokud by mu politické strany zastoupené ve sněmovně byly schopny společně vzdorovat. V důsledku neschopnosti a neochoty na volby natěšené sociální demokracie bránit principy parlamentní demokracie se ale Miloši Zemanovi otevřel prostor, který beze zbytku využil. Za neodpustitelné považuji fakt, že tak činil ve prospěch svého stranického přívěsku SPOZ, jehož exponenti nám pak bez parlamentní důvěry více než půlroku vládli. Pohádka o Rusnokově vládě jako cestě k předčasným volbám se přesto nevžila a vláda respekt nezískala. Prezident za své tažení zaplatil nemalou politickou cenu a spolu s ním i sociální demokraté.