Soubor tvoří jeden kruhový a třináct čtvercových reliéfů, které odkazují na kanálové poklopy. Projekt vznikl ve spolupráci s městskou částí Praha 1 a nad počinem převzal záštitu starosta Petr Hejma. Program Umění pro město je financován Magistrátem hlavního města Prahy s podporou radní pro kulturu a cestovní ruch Hany Třeštíkové.
„Program Umění pro město nechává v uměleckém projektu Viktora Karlíka znovu zaznít hlasy umělců, které komunisté zatlačili na desítky let do podzemí. Déle než třicet let vždy 17. listopadu slavíme svobodu nejen uměleckého projevu, a letos máme ještě jeden velký důvod k oslavě. Poprvé od sametové revoluce nejsou představitelé komunistického režimu součástí vlády. Věřím, že už se nebude opakovat doba, kdy byli umělci, filozofové, ale i obyčejní lidé vězněni pod poklopy totality,“ říká Hana Třeštíková, radní hl. m. Prahy pro kulturu a cestovní ruch.
Starosta Prahy 1 Petr Hejma k odhalení cyklu Hlasy z podzemí doplňuje: „Praha 1 byla odjakživa centrem kultury, za komunismu vedle kultury oficiální i té neoficiální, undergroundové, podzemní, ať už se jednalo o hudbu, divadlo anebo literaturu. I proto jsem velmi rád podpořil instalaci cyklu Viktora Karlíka v parku Kampa, kde bude připomínat, že jednou ze základních podmínek lidské svobody je nezávislá a svobodná kultura.“
Hana Třeštíková , MgA.
„Galerie hlavního města Prahy spolu s autorem a za podpory Prahy 1 vybrala místo na Kampě z několika důvodů. Jednak tato část komunikace u Musea Kampa tvoří přirozenou enklávu, ve které lze dílo vnímat mnohem pozorněji než jinde v okolí. Vazba na muzeum je rovněž důležitým kontextem pro ve skutečnosti tak nenápadné dílo, jakým jsou reliéfy odkazující ke kanálovým krytům. Cyklus je svým obsahem zásadní a velice aktuální připomínkou naší předlistopadové reality, kdy se otevřeně mohlo mluvit pouze neoficiálně a v podzemí. Je to zároveň pocta osobnostem, které se v atmosféře represí totalitního režimu vyjadřovaly svobodně a kriticky, a to je pozice, na kterou ani dnes není možné rezignovat,“ vysvětluje ředitelka GHMP, Magdalena Juříková.
Soubor Hlasy z podzemí vytvořil výtvarník Viktor Karlík v letech 2000–2013 a zahrnuje svébytné objekty: litinové poklopy kanálů s citacemi třinácti básníků, jejichž tvorba je spojena s Prahou – Jiřího Koláře, Jana Hanče, Zbyňka Hejdy, Andreje Stankoviče, I. M. Jirouse, Egona Bondyho, J. H. Krchovského, Pavla Zajíčka, Filipa Topola a dalších.
„K dílu všech těchto autorů mám osobní vztah. Jsem jejich dlouholetý čtenář. Některým z nich jsem graficky upravil nebo výtvarně doprovázel jejich knihy. Všechny tyto básníky vyjma Jana Hanče jsem osobně poznal a s některými i sdílel vymezený čas,“ popisuje autor Viktor Karlík.
„Pomyslnou tečkou, ale také mottem celého souboru čtvercových poklopů, je jediný dekl kruhový se slovy Marcela Duchampa z roku 1961: ‚The great artist of tomorrow will go underground‘. Jeho výrok mimo jiné dokonale vystihuje osudy skutečných osobností kultury a jejich děl v totalitních režimech druhé poloviny 20. století a pronikavost Duchampovy myšlenky se znovu prohlubuje i dnes. Současným českým podzemím přitom nemám na mysli mnohdy zdegenerované undergroundové pamětnictví. Duchovní odkaz a aktuálnost výroku chápu kromě jiného v otázce rezistence vůči komerčním tlakům, neochoty producírovat se v kdejakých médiích a schopnosti uvažovat v souvislostech,“ dodává Karlík.
Hlasy z podzemí jsou součástí rozsáhlého cyklu Karlíkových plastik, objektů a akcí s názvem LITERATURA, které lze právě v těchto měsících vidět v pražském DOXu na výstavě, jejíž kurátorkou je Magdalena Juříková.
Ke zvolené formě Viktor Karlík poznamenává: „Litinové poklopy jsou od svého vzniku opatřovány reliéfem, často včetně nápisu: ‚vodovod‘, ‚plyn‘, ‚kanalizace‘, ‚voda‘, ‚hydrant‘. Děje se tak z důvodu rozlišení, hlavně však proto, aby jejich plocha nebyla hladká, tedy kluzká. Slova a jména vybraných básníků v cyklu Hlasy z podzemí rovněž tvoří reliéf kovové plochy, i proto, aby lidem zabraňovala v uklouznutí. Dalo by se přemýšlet také třeba nad tím, kolik lidí by muselo na příslušný dekl ‚hlasu z podzemí‘ šlápnout, aby reliéfní písmo postupně zmizelo, bylo podrážkami chodců obroušeno. Zašlapaná slova mají v Čechách velkou tradici, je to něco jako národní dovednost. Ovšem z druhé strany viděno: jak se říká, důležité věci často leží na zemi, na chodníku. Více než třicet let po roce 1989 je i obdobím šlapání po vlastní dobré minulosti a kontinuitě, časem neúcty k hodnotám. Nejenom v tomto kontextu vnímám možnost umístit tyto pamětní desky přímo do chodníku města jako něco praktického a zároveň symbolického.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
