Především je jasné, že vládě alias ČEZ nezbylo nic jiného, než tendr zrušit. Nejasná evropská energetická koncepce postavená na futuristické vizi tisíců větrníků na severu v kombinaci se saharskou sluneční výtopnou vytvořila pokroucené ceny plné regulací, dotací a dalších brzdiček. Extrémní požadavky na jadernou bezpečnost dělají z jádra zdroj, který přes svoji lacinost ztrácí kvůli obří investici konkurenční schopnost. Také však platí, že Česká republika nemá dlouhodobou energetickou koncepci - naposledy byla tehdejším premiérem Petrem Nečasem vyměněna za stoprvní koaliční hlas. Takže dostavba Temelína, která by nás naprosto zásadně posunula k energetické bezpečnosti a nezávislosti, je příliš drahá. Paradoxně za situace, kdy náš národ zaplatil za podporu tak zvaných obnovitelných zdrojů (které navíc dosti často nejsou ani obnovitelné) peníze rovnající se zhruba třetině nákladů za dostavbu Temelína.

Přitom elektrická energie u nás patří k nejdražším v Evropské unii a Evropská unie zase v toto ohledu vévodí světu. Naše podniky (jenom na okraj – živí nás primárně průmysl) platí za elektřinu až o polovinu více než firmy ve Spojených státech, o 20 až 25 procent více než společnosti čínské, více než německé i francouzské. To je prostředí, ve kterém se dost špatně konkuruje.

A proč chtěl ČEZ garance ceny, když je elektřina drahá? Jak známo, samotná silová elektřina (od výrobce) je levná až běda, v sítích ale mají přednost obnovitelné zdroje, které se v rámci podpory prodávají za garantované ceny. A když se rozeběhnou, tak ostatní vyrábějí se ztrátou. V tomto energetickém zmatku se stálý zdroj vyrábějící naprosto stabilně a za velmi rozumnou cenu vlastně neuplatní. Leda by měl svojí cenu garantovanou. Což zase stát nechce, protože si to nikdo „nevezme na triko“. Důsledky nekoncepční podpory solárních elektráren se s námi potáhnout celá desetiletí, ale spotřebitelé platí miliardy i za větrníky, bioplyn a řadu dalších alternativních pokusů.