Když na novely příslušných zákonů v minulém volebním období tlačil Jan Farský, nazval to “exekuční pandemie”. A přes to, že zejména jemu se některé posuny k lepšímu podařily, stále nemáme vyhráno. A to ani zdaleka. 

I proto jsme v Poslanecké sněmovně již podruhé schválili možnost odpuštění dluhů vůči státu. I při druhém milostivém létě (odehrávajícím se však na podzim) musí dlužníci projevit aspoň základní zájem o odpuštění dluhů, a je to tak správně. V čem ale jako stát, možná lépe řečeno jako společnost, selháváme, je v propagaci tak užitečného “nástroje”, v aktivním vyhledávání těch, kterých by se tato akce mohla týkat, v jejich motivaci. A co si budeme povídat, situace byla dovedena do takového stavu, ve kterém jsme nechali mnoho lidí tak dlouho, že už ani pomoc neočekávají, nechtějí, nevěří. A jestli je něco průšvih, tak to, že si tu aktivně vytváříme společnost, která nebude mít zájem podílet se na budoucnosti. Nedozírný problém.