Ohlédnutí do historie nás přivede k faktu, že již v r. 1462 Jiří z Poděbrad usiloval o projekt, předložený jeho poradcem Antoniem Marinim, o spojení branných sil křesťanských zemí pod vedením českého krále proti turecké říši a na dobytí Jeruzalému. Tehdy tento projekt zhatili představitelé kurie, kteří si sice uvědomovali nadčasovost myšlenky tohoto českého návrhu, ale vzhledem k tomu, že šlo o „kacířského“ krále, byl pro ně nepřijatelný. Přesto se Jiří z Poděbrad, jménem svým a jménem polského a uherského krále, rozhodl požádat francouzského krále o svolání sněmu evropských panovníků, po varování papežské diplomacie před tímto krokem, Ludvík XI. alespoň potvrdil pravověrnost krále Jiřího z Poděbrad a byla podepsána přátelská smlouva s Francií.

Podobný projekt se začal skloňovat také po pádu „železné opony“, kdy bych ráda připomněla část z projevu prezidenta ČSFR Václava Havla, předneseného 21. března 1991 v sídle NATO:

„Varšavská smlouva, jako relikt studené války a formální výraz našeho satelitního postavení a naší podřízenosti stalinskému a později brežněvovskému Sovětskému svazu, sama sebe pokojným způsobem zruší a Severoatlantická aliance se začne rychle transformovat, až posléze vplyne do úplně nové bezpečnostní struktury, která bude zahrnovat celou Evropu a bude ji propojovat se severoamerickým kontinentem na jedné straně a s tím, v co se promění Sovětský svaz, na straně druhé. Zdálo se nám přitom, že nejpříhodnější politickou půdou pro vznik takovéto bezpečnostní struktury by mohla být KBSE, která dostane nutně novou dynamiku a nový řád. Zdálo se nám, že takovýto rozsáhlý systém bezpečnostních záruk by mohl být dobrým pozadím a zároveň garantem integrující se Evropy.“

Jak je vidět, je tradicí, že každý významný evropský politik na toto téma hovoří vždy pod vlivem zvýšených rizik dané doby.

Výjimkou není ani současný předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, když o společné evropské armádě pro německý tisk řekl, že by ukázala, že to Evropská unie s obranou svých hodnot myslí vážně.