A sociální demokraté pak zase slyší, že chtějí rozdávat z cizího.

Tedy především za mne platí, že si nepředstavuji dluhovou amnestii „do sto tisíc" korun jako nějaké plošné opatření, které pokryje všechny hříchy minulosti. Moje myšlenka, kterou razím na našich jednáních a poradách je tato: Ano, udělejme generální pardon dluhů, ale tak zvaných „dětských" dluhů. O co jde? Povětšinou o různé platby, o které se měli za své děti postarat rodiče, ale nepostarali. Povětšinou jsou to dluhy za odvoz odpadu, mnohdy pokuty za jízdu načerno, smlouvy s telefonními operátory uzavřené na jméno dítěte a neplacené rodiči a podobně. Dluh je „zaparkovaný" a čeká. Čeká na osmnácté narozeniny a pak… Pak vyskočí jako čert z krabičky. V minulosti bylo možností, jak rodiče mohli takto „podarovat" svoje potomky zadlužením daleko více než v současnosti, ale následky tehdejších veskrze špatných zákonů jsou stále tady a otravují společnost.

Zrovna ty odpady dokonce řešil i Ústavní soud. Než byl v roce 2012 změněn, dopadla ruka v této části naprosto nesmyslného zákona na tisíce a tisíce dětí. Ale ani novela nebyla pořádná, výslovně totiž uvedla jen to, že platit za popelnice nemají děti v ústavní péči. V roce 2015 se konečně podařilo novelizovat zákon pořádně, za což patří dík spoustě lidí, kteří tuto nechutnost znovu a znovu kritizovali. Například právničce Aleně Vlachové, která věc „popelnice" dostala až k Ústavnímu soudu a po zásluze se stala Právničkou roku 2017. Ústavní soud inkriminované staré části zákona zrušil. Mělo to vést k zastavení všech exekucí postavených na tomto „nároku". Ale stále jsou s tím potíže. Stále existují města a obchodníci s dluhy, kteří mají v rukávu staré exekuční tituly a zkouší to.