Děkuji, pane místopředsedo. Milé kolegyně, milí kolegové, jsem ráda, že tady mohu hovořit v přítomnosti pana ministra spravedlnosti. Ale vzhledem k tomu, že si nedělám velké iluze, že by se změnil názor, který koalice zastává, obávám se o osud tohoto zákona v tom smyslu, že jím zrušíme velmi dávný institut, který tady má tradici. Jak řekla moje předřečnice, paní poslankyně Ožanová, vaším prostřednictvím, pane místopředsedo, v řadě, v naprosté většině, evropských zemí mají úplně analogickou paralelu s tím institutem, který máme my teď, a v některých zemích je ještě daleko propracovanější.

Čili budete - i když to teď nevypadá - možná za chvíli svědky historického momentu, kdy hlasováním pro tento návrh zrušíte instituci přísedících. Například přísedících v trestních věcech, kde se rozhoduje o znásilnění, o sexuálních násilných deliktech, kde to bude jenom kabinetní policie, kde to bude samosoudce, který na okrese bude rozhodovat o tom, jestli tedy ten pachatel je vinen znásilněním nebo není a jaký že trest mu uloží. No, to bude tedy skvělé.Došlo vám to, milé kolegyně a milí kolegové? Na jedné straně tady přijímáme redefinici znásilnění, vyšla ve Sbírce zákonů minulý týden pod číslem 166/2024, kdybyste si to chtěli osvěžit, a na druhé straně svěřujeme takovouhle pravomoc do rukou samosoudce, kterého nebude korigovat laický prvek přísedících v trestních věcech. A ty argumenty, které zazněly, jsou populistické, demagogické a svým způsobem vycházejí vstříc té polovině soudců v České republice, kteří jsou velmi nezávislí a chtějí být ještě nezávislejší. Někdy mám pocit i na zákonech a spravedlnosti vůbec, tak jak ji všichni vnímáme. Přitom mám řadu přátel mezi soudci a minimálně bych si tak tipla, dvě třetiny těch soudců sdílejí stejné hodnoty, jaké sdílíme my. Ale je tady určitá skupina, která chce soudit bez ohledu na to, jaký je rozměr toho, řekněme, humánního trestného práva na straně jedné a na straně druhé i ochrana obětí, o těch právě hovořím, ty už nebudou mít korekci prostřednictvím přísedících v trestních věcech. A to nemluvím ani o pracovních sporech.

Pane ministře, donutil jste mě k tomu, abych tady přečetla něco, co by jinak možná upadlo v zapomnění. Je to váš bývalý a náš bývalý předseda Krajského soudu v Praze pan doktor Drápal, já přečtu jeho dopis. Pak tady přečtu dopis, vyjádření vašeho stávajícího předsedy trestněprávního kolegia Františka Púryho a jeho spolupracovníka, respektive mladého soudce, řekla bych velmi nadaného a určitě s velkou budoucností, pana doktora Říhy. Pak tady máme další přípis. Všechny je tady přečtu a budu je komentovat. Nic jiného mně nezbývá. Ale současně jim propůjčím svůj hlas, protože jsem byla zvolena občany této země právě k tomu, abych v případech, jako je tento, ten hlas propůjčila těm, kteří tady nemůžou stát.

Protože tady jde o zrušení jednoho institutu, který je velmi důležitý a který vás, milé občanky a milí občané, vlastně v tom trestním řízení zastupuje. To jsou ti, kteří nejsou právníci, ale při poradách senátu mohou říci, ten trest je příliš přísný, příliš mírný, pane soudce, profesionále, vysvětlete nám to ještě. Byla jsem taky přísedící v prvostupňových věcech u Krajského soudu v Plzni, tenkrát předsedou byl pan nynější předseda Ústavního soudu Baxa, a vím, že jsme velmi diskutovali o vině a trestu, a určitě se nám podařilo v některých případech ten jeho původní návrh tím správným způsobem zkorigovat. Dobře, ne každý takový senát musí takhle fungovat, to uznávám.

Nicméně, a to je typické, pane ministře, já jsem vás hrozně dlouho nechala pracovat, aniž bych byla kritická, protože jsem pořád doufala. Doufání skončilo, protože po třech letech máte před sebou rok, a tady nemáme nic, s výjimkou redefinice, na které jsme se dohodli napříč politickými stranami a kterou jsme si i proti vůli zejména ODS prosadili, nakonec tedy i s jejím souhlasem, protože jsme hlasovali všichni. Ale na začátku jste byli proti. Tak nemáme nic. Nula, nula, nic.