Není přece vůbec podstatné, zda je strategie EK dostatečně “ambiciózní”,  zda ji chválí ten či onen ekonom či zda jí podporují ti, kteří z ní mají a budou mít zisk. Daleko podstatnější je, zda tato strategie má smysl faktický a ekonomický,  jaký bude její případný přínos a naopak jaké přinese problémy.

 V omezeném prostoru, který je zde k disposici, nelze diskutovat, zda snižování emisí CO2 má vůbec smysl  a  jak je prokázáno, že je nutné udržet nárůst teploty maximálně  2st C. Nicméně předpokládejme, že tomu tak je a podívejme se z tohoto hlediska na cíle EK snížit do roku 2030 emise CO2 o 40 % a na závazný cíl, aby minimálně 27 % energie pocházelo z obnovitelných zdrojů.

 Vzhledem k tomu, že EU produkovala v roce 2013  pouhých 11 %  celosvětových emisí CO2,  znamená  snížení o 40 % v EU ve světovém měřítku  4.4 % – tedy velmi málo.  Toto snížení bude nepochybně zcela eliminováno nárůstem emisí v rozvojových zemích, především v Číně a Indii.

Aby tedy snižování emisí mělo jakýkoliv smysl, muselo by být prosazeno celosvětově, izolovaná akce EU nemůže mít na celkové emise CO2 významný vliv. Představu paní komisařky, že snižování emisí v EU “přiláká investice a technologie” lze pokládat za zbožné přání.  Již v této době dochází naopak k přesunu řady výrob z EU do jiných částí světa a tento trend bude nepochybně pokračovat. Do EU se možná přesunou výroby, které budou efektivní jen díky masivním dotacím – ale to nemá s reálnou efektivitou nic společného a bude to představovat jen a jen další náklady pro obyvatelstvo.

 Pokud jde o obnovitelné zdroje, je současný stav spíše horší.  Dle Bjorna Lomborga (HN 19.2.)  zabrání například sluneční a větrná energie za každý vynaložený dolar poškození klimatu v hodnotě zhruba 0,03 dolaru. Tato situace je dána především masivními dotacemi do neefektivních technologií. Prostě obnovitelné zdroje jsou závislé na přírodních a klimatických podmínkách  a  jsou tudíž ekonomicky využitelné jen někdy a někde. Jejich dotování vede jen a pouze k neúměrným nákladům pro obyvatelstvo a ke stále se zvyšující zátěži pro průmysl.

V této situaci by bylo daleko efektivnější přesunout zlomek na ně vynakládaných finančních prostředků do výzkumu a vývoje  nových technologií, které by již dotace nevyžadovaly. Hezkým příkladem technologického pokroku je současný rozvoj těžby břidličného plynu v USA.  Aniž by byl dotován a politicky “směrnicován”, přinesl rozvoj ekonomiky, snížení cen energií pro průmysl a obyvatele a jako vedlejší produkt snížení emisí CO2. Ironií je, že také přinesl zlevnění cen amerického uhlí, které teď nakupují země EU. Jak jeho pálením v elektrárnách “snižují” emise CO2, mi není příliš jasné.

To, že se Evropa “přihlásí jako první ke svému dílu globální odpovědnosti” je nepochybně politicky skvělé – až na to, že ostatní země dbají evidentně daleko více o svou ekonomiku a životní úroveň svých obyvatel a toto prvenství EU bez problémů přenechají, jak je vidět i z výsledků posledních “klimatických” konferencí. Takže jediným důsledkem budou a již jsou stoupající ceny energií pro průmysl a obyvatele a ztráta konkurenceschopnosti zemí EU. Kdo tomu nechce věřit, ať si dobře prohlédne své vlastní roční vyúčtování energií a uvědomí si, že je to jen část nákladů, protože zbytek zaplatil stát (např. v roce 2013 vláda ČR dotovala obnovitelné zdroje částkou 11,7 miliardy korun z celkových téměř 45 miliard korun), ovšem opět z daní občanů.

Bude velice zajímavé sledovat, jak bude současná vláda řešit “kvadraturu kruhu” – proklamovanou podporu klimatických cílů EU na straně jedné a sliby levné energie pro občany na straně druhé.