Den mi začal jako mnoho jiných pracovních a pracovně jsem se také sunul kolem desáté hodiny z Mostu do Litvínova. Cesta stejná jako jindy až na mohutný sloup černého kouře, který se přede mnou tyčil. Ledva jsem najel na silnici 27, ...

Někdy se to tak sejde a člověk občas zapochybuje, a pochybovat lze z filosofického pohledu prý vlastně o všem. Já jsem tak nějak začal pochybovat o tom, co vidím a slyším 13. srpna, léta Páně 2015. Ne že bych pochyboval o všem, ale některé situace si o pochybnosti vyloženě řeknou.

Den mi začal jako mnoho jiných pracovních a pracovně jsem se také sunul kolem desáté hodiny z Mostu do Litvínova. Cesta stejná jako jindy až na mohutný sloup černého kouře, který se přede mnou tyčil. Ledva jsem najel na silnici 27, a že nebývá kouře bez ohně, jsem si ověřil záhy, když jsem se blížil ke kruhovému objezdu u „chemičky“ v Záluží.

Oheň tedy určitě předčil dříve viditelný kouř o hodně procent, protože plameny, ze kterých vycházel, šlehaly z mého pohledu minimálně do výšky chladících věží petrochemie, které má každý projíždějící přímo před sebou. V tu chvíli už jsem zapínal rádio a hledal nějaké informace, protože, i když se zmíněná chemička občas blýskne nějakou tou ohnivou show z místních „faklí“, tak tohle mi přišlo trochu moc i na naše místní poměry.

To, co jsem slyšel z rádia (těch několik stanic už si nepamatuji) a co jsem viděl před sebou, byl rozhodně začátek mých pochybností. Zatím co jsem zíral s otevřenou pusou na „ohýnek“, na kterém by si Gagarin, kdyby ještě žil, mohl přímo z oběžné dráhy opékat buřty, moderátor rádia informoval posluchače o tom, že v litvínovské chemičce vypukl požár, ale netřeba se obávat, neboť hasiči prý jej mají již pod kontrolou. Odpovídalo tomu i chování policejní hlídky, která stála za kruhovým objezdem směrem na Litvínov a v tu chvíli sledovala požár možná stejně vyděšeně jako já.