Podstatnější je, co nám, jako malému a zranitelnému státu a malé otevřené ekonomice, navíc zemi, která ještě historicky nedávno byla součástí sovětského bloku, tato rusko-ukrajinská krize vlastně přináší za poučení.

Za prvé je tu fakt, že někde kousek za Čiernou při Čope končí Evropa v našem smyslu slova. Ač si nesporně vážím výjimečných přínosů ukrajinského i ruského národa naší civilizaci, omlouvám se, ale problémy, které se řeší dále než na Slovensku, nejsou problémy evropské. Týkají se Evropy, to jistě. Ale nejsou to evropské problémy. Urychlený podpis asociační dohody s ukrajinskou vládou, která vznikla velmi nestandardním způsobem, se časem ukáže jako dosti velká potíž. K tomu, co chceme dosáhnout v EU, jistě nepatří kroky, jaké proběhly na Ukrajině (pokus o vytěsnění ruštiny), stejně jako použití armády proti sousedovi.

Za druhé jako obchodní partner se Rusko stalo v posledních měsících poněkud méně důvěryhodným. Tady nejde o nějaké hodnocení toho, kdo za co může a jestli se Rusové tam nebo onam cítili ohrožení. Jde o způsob řešení problému. Abych nebyl špatně pochopen – těžko můžeme Rusům na Krymu nějak zásadně vyčítat, že chtěli k Rusům v Rusku. Ale stejně těžko od nás může Moskva chtít, abychom akceptovali referendum uskutečněné pod dohledem padesáti tisíc ruských vojáků, tanků, obrněných transportérů a dalších několika desítek tisíc nějakou podivnou shodou okolností skvěle vyzbrojených a organizovaných mužů „domobrany“. To je prostě absurdní. Obchodní partner, který po nás chce, abychom si jeden vztyčený prostředníček interpretovali jako přátelské V, nemůže očekávat důvěru. Neochota Ruska zachovat dekorum a řešit věc politicky (třebas se stejným faktickým výsledkem) ukazuje, že Moskva z nějakého důvodu buď nemá času nazbyt, nebo vstoupila do nové fáze svého vývoje, do jakési další fáze ruského imperialismu.

Za třetí tak samozřejmě vzniká nepříjemná otázka jak velká „menšina“ bude příště v Moskvě interpretována jako „většina“.