Její odpůrci se s úředníky ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy shodují, že to byla nesmírně pracovitá ministryně. Vždy s úsměvem a zarputilým pohledem, že se svých představ neuhne. Neřvala, nebyla arogantní a agresivní, nešikanovala své podřízené, jako její předchůdce. A přesto na ni mnozí učitelé nevzpomínají s láskou.

Asi největší otazníky vzbuzuje její představa inkluze. Ve své snaze se opřela o Českou odbornou společnost pro inkluzivní vzdělávání. Zejména její předsedkyně Klára Šimáčková Laurenčíková byla ve svých argumentech velmi kategorická. Je zajímavé, že drtivá většina lidí z praxe, jak z běžných základních škol, tak ze škol speciálních, tuto koncepci odmítala. Velmi intenzivně ji kritizovala i Asociace speciálních pedagogů. Zejména její předseda Jiří Pilař patřil a patří mezi nejzásadnější odpůrce takto pojaté inkluze, hlavně u žáků s lehkým mentálním postižením.

Již v červnu 2015 asociace uspěla s peticí, vyjadřující nesouhlas s postupem ministerstva školství. Další zásadní problémy se objevily v průběhu realizace. Pedagogicko-psychologické poradny a Speciálně pedagogická centra nejsou schopny zvládat nával diagnostiky. Není dost asistentů a psychologů pro podpůrná opatření, nikdo nehledí na názor rodičů handicapovaných žáků. Ve výsledku je inkluze chaosem, který nepomáhá postiženým žákům. Paní ministryně prostě odmítla poslouchat pedagogy a odbornou veřejnost a jejich argumenty.