V situaci, kdy po celé Evropě vznikají problémy s ilegálními imigranty, zejména ze zemí Afriky a Blízkého východu, a kdy se hnutí ANO ve svém volebním programu zavázalo ke snaze uzavřít vnější evropskou hranici, bránit nelegální migraci a situaci řešit mimo evropský kontinent, chování některých členů vlády v demisi vyvolává spíše rozpaky. Kroky, mediální výstupy a chování ministrů Stropnického a Šlechtové ponechám tentokrát raději bez komentáře.
Ministr vnitra v demisi, Lubomír Metnar (ANO), ale na setkání evropských a afrických zemí v marocké Marakéši podepsal počátkem tohoto května tzv. Marakéšský akční plán 2018 - 2020 (těžko říct, jaký zkrácený název se pro něj ujme, nazývejme jej zde Marakéšskou deklarací). Vzhledem k tomu, že nebyl sám, a na dokumentu se skví podpisy 27 z 28 členských států EU, vypadalo by to, že o nic nejde. První indicií, že se nejedná o tak nevinný dokument, bylo odmítnutí podpisu této deklarace maďarským zástupcem na konferenci, ministrem vnitra Péterem Szijjártó. Maďarsko dlouhodobě vystupuje (zejména prostřednictvím svého premiéra Viktora Orbána) proti živelné illegální migraci, a proto si prostřednictvím své diplomacie dává velký pozor na to, jaké dokumenty v této otázce podepsat a jaké nikoliv. Zábavná historka se váže k podpisu Slovenska. Podpis za Slovensko na Marakéšské deklaraci je, ale za Slovensko v Marakéši žádný ministr nebyl. Při dotazu na slovenské ministry, jak je to možné, tak prý je to možné proto, že tam byli zástupci Evropské unie a slovenský zástupce nedorazil (nebylo řečeno, jestli o tom věděl), tedy se použil jakýsi „tichý souhlas”. Co když příště EU včas neoznámí podobnou událost České republice nebo dopis v úřední mašinérii zapadne a někdo z EU nás na podobný dokument podepíše? Asi nebudu sám, komu to nepřipadá v pořádku.
Co je hlavní problém Marakéšské deklarace? Za vzletnými úvodními frázemi se schovávají věty o tom, jak je migrace přínosná, že bránit by se jí nemělo, a to bez ohledu na status migrujících (to zní, jako by bylo jedno, zda se do Evropy dostali legálně nebo nelegálně, zda mají nárok na azyl či nikoli). Dále se signatářské státy deklarace zavazují podporovat a posilovat možnosti legální migrace, usnadnit vydávání víz a za tím účelem posílit administrativní kapacity národních států. Také deklarují vůli zjednodušit převod finančních prostředků migrantů do domovské země, zvláště chránit mladé lidi bez doprovodu z řad migrantů, vytvořit akční plány pro případné masové přesídlení lidí a vyjadřují podporu principu nenavracení (tj. jen dobrovolné návraty - víme, jaké problémy jsou s tím aktuálně třeba v Německu).
Marakéšská deklarace však není prvním dokumentem, který zmiňuje tzv. legální migraci z Afriky do Evropy. Ve skutečnosti tento proces začal daleko dříve, dokonce dlouho před vstupem České republiky do Evropské unie. Jen se na tuto agendu v tomto formátu neobracela pozornost, protože se mělo za to, že se jedná o spolupráci zemí Středozemí, tj. Francie, Itálie, Španělska a dalších, s jejich africkými sousedy, zejména Marokem, Alžírskem a Tuniskem (tzv. barcelonský proces, později EUROMED). To je však tragický omyl.
To, že se migrace z Afriky týkala zpočátku hlavně Francie a Belgie, souvisí s jejich koloniální minulostí, kdy zjednodušený vízový režim měly osoby např. napůl francouzského a napůl alžírského původu. Na ně navázali jejich příbuzní a také mladí lidé dostávající studijní víza. Důležitou okolností byla rovněž absence jazykové bariéry, protože mnoho států Afriky má dodnes jako druhý oficiální (hlavně úřední) jazyk francouzštinu. Když legální migrace z Afriky, zejména ze zemí tzv. Maghrebu (Maroko, Alžírsko, Tunisko atd. - tedy země severozápadní Afriky), přesáhla určitou úroveň a přidala se k ní i nelegální migrace spojená se složitým vyhošťováním těchto osob, Evropská unie se to snažila vyřešit. Jak už jsme však u řešení Evropské unie zvyklí - místo řešení přidala další problém. Pro usnadnění tzv. repatriací (tj. vracení osob do domovského státu) Evropská unie v roce 2015 zjednodušila vízový režim pro některé tyto země výměnou za přebírání nelegálních imigrantů jejich domovskými státy. V praxi toto přebírání imigrantů však příliš nefunguje, viz případ nefungující spolupráce s Tuniskem v případu snahy o vyhoštění tuniského migranta Anise Amriho. Ten následně v roce 2016 zaútočil kamionem na berlínském vánočním tržišti, což mělo za následek celkem 9 mrtvých; z nich i jednu českou občanku, Naďu Čižmárovou.
Kromě dokumentů Evropské unie souběžně vznikají na mezinárodní úrovni, hlavně v rámci OSN, dokumenty, které mají stejný cíl. Legální migraci Afričanů a jiných osob do Evropy. Jedná se např. o dokument Global Compact for Migration (děsivý je jeho plný název: Globální kompakt pro bezpečnou, řízenou a pravidelnou migraci) a dokument Agenda pro udržitelný rozvoj do roku 2030 (tzv. Agenda 2030). Na Agendu 2030 v rámci tzv. Rabatského procesu, právě Marakéšská deklarace navazuje a přímo na ni ve svém textu odkazuje. Proces migrace je samozřejmě pouze jednosměrný, z Afriky (případně jiných zemí) do EU, ačkoli v textu to takto výslovně není. Příčinou vytváření těchto podivných dokumentů je zejména ovládnutí orgánů OSN zeměmi Afriky a Blízkého východu a také to, že se evropské státy málo brání tomuto procesu. Není to tedy jen Marakéšská deklarace, kterou je třeba zcela odmítnout, pokud si chceme uchovat Českou republiku v její dnešní podobě, ale i tyto dokumenty OSN. To však současná vláda v demisi podpisem jejího ministra vnitra nedělá. Naopak, vytváří těmito kroky podmínky pro výstavbu evropského super státu. Toto je však potřeba jednoznačně odmítnout. Je naopak potřeba posílit roli národních států a uplatňovat zájmy jejich občanů. Toto je i součástí programu SPD. Naši lidé musí být vždy na prvním místě!
Převzato z profilu.
Ing. Radovan Vích
Psali jsme:
autor: PV
