V situaci, kdy po celé Evropě vznikají problémy s ilegálními imigranty, zejména ze zemí Afriky a Blízkého východu, a kdy se hnutí ANO ve svém volebním programu zavázalo ke snaze uzavřít vnější evropskou hranici, bránit nelegální migraci a situaci řešit mimo evropský kontinent, chování některých členů vlády v demisi vyvolává spíše rozpaky. Kroky, mediální výstupy a chování ministrů Stropnického a Šlechtové ponechám tentokrát raději bez komentáře.

Ministr vnitra v demisi, Lubomír Metnar (ANO), ale na setkání evropských a afrických zemí v marocké Marakéši podepsal počátkem tohoto května tzv. Marakéšský akční plán 2018 - 2020 (těžko říct, jaký zkrácený název se pro něj ujme, nazývejme jej zde Marakéšskou deklarací). Vzhledem k tomu, že nebyl sám, a na dokumentu se skví podpisy 27 z 28 členských států EU, vypadalo by to, že o nic nejde. První indicií, že se nejedná o tak nevinný dokument, bylo odmítnutí podpisu této deklarace maďarským zástupcem na konferenci, ministrem vnitra Péterem Szijjártó. Maďarsko dlouhodobě vystupuje (zejména prostřednictvím svého premiéra Viktora Orbána) proti živelné illegální migraci, a proto si prostřednictvím své diplomacie dává velký pozor na to, jaké dokumenty v této otázce podepsat a jaké nikoliv. Zábavná historka se váže k podpisu Slovenska. Podpis za Slovensko na Marakéšské deklaraci je, ale za Slovensko v Marakéši žádný ministr nebyl. Při dotazu na slovenské ministry, jak je to možné, tak prý je to možné proto, že tam byli zástupci Evropské unie a slovenský zástupce nedorazil (nebylo řečeno, jestli o tom věděl), tedy se použil jakýsi „tichý souhlas”. Co když příště EU včas neoznámí podobnou událost České republice nebo dopis v úřední mašinérii zapadne a někdo z EU nás na podobný dokument podepíše? Asi nebudu sám, komu to nepřipadá v pořádku.     

Co je hlavní problém Marakéšské deklarace? Za vzletnými úvodními frázemi se schovávají věty o tom, jak je migrace přínosná, že bránit by se jí nemělo, a to bez ohledu na status migrujících (to zní, jako by bylo jedno, zda se do Evropy dostali legálně nebo nelegálně, zda mají nárok na azyl či nikoli). Dále se signatářské státy deklarace zavazují podporovat a posilovat možnosti legální migrace, usnadnit vydávání víz a za tím účelem posílit administrativní kapacity národních států. Také deklarují vůli  zjednodušit převod finančních prostředků migrantů do domovské země, zvláště chránit mladé lidi bez doprovodu z řad migrantů, vytvořit akční plány pro případné masové přesídlení lidí a vyjadřují podporu principu nenavracení  (tj. jen dobrovolné návraty - víme, jaké problémy jsou s tím aktuálně třeba v Německu).