Den začíná vzpomínkou na mého dědu – měl by narozeniny. Byl to báječný člověk, kterého jsem měla velmi ráda. Zemřel v nedožitých 100 letech. Do poslední chvíle pracoval, byl nemocný půl roku před smrtí a poslední 3 měsíce zůstal ležet. Díky mé sestře a jejímu manželovi mohl být doma, kde se o něj za mé pomoci pečlivě starali.

Jsem přesvědčena, že domácí péče, pokud je jen trochu možná, je tou nejlepší odměnou pro naše seniory, být s blízkými, kteří vás mají rádi. Je to jeden z mých cílů upravení zákonů tak, aby to bylo možné a tyto rodiny dostávaly dostatečnou finanční podporu. Zákony pro lidi – ne pro tuneláře a šmejdy.

Proč ho vzpomínám. Do poslední chvíle svého života neztrácel humor a dobrou náladu za všech okolností. Jeden z posledních jeho žertů, zavolal si sestru a sdělil: „Evičko, nechej mi vytisknout parte.“ Sestra se rozplakala, myslela si, že děda propadá beznaději, což jsme u něj neznali. Ale děda pokračoval. „Já vím, že ti parte vytisknou jen s úmrtním listem, tak to nějak někde vytiskni. Pak to pošli celé rodině. A teď si představ, jak všichni přijedou ubrečení, s věnci a kyticemi a já budu žít, to bude sranda“.

Proto si myslím, a mám to asi trochu v genech, že nikdy nesmíme propadat beznaději, humor a dobrá nálada nám prodlužuje život. Hlavně nikdy nic nevzdávat.