Ve své přirozenosti je česká krajina maloplošná. Co je krajina, to každý z nás ví, i když těžko budeme hledat jednoznačnou definici. Do  ještě větších potíží se dostaneme, když si položíme otázku, jaké  základní funkce by měla  naše česká krajina plnit a jak by měla vypadat. Chceme, aby byla divoká, přírodní  nebo kulturní, či  průmyslová a městská nebo jiná? Umíme využívat krajinu tak, abychom ji neničili  a zachovali její hodnoty i pro příští generace?  Uvědomujeme si, že krajina je především určená prostorem, který zaujímá? A tento prostor je konečný? Krajina a její plocha je tedy neobnovitelný zdroj. Zacházíme s tímto prostorem tak, abychom ho optimálně a rozumně využívali, nebo po nás zůstane  úhor?

Přes 50 % půdy je u nás ohroženo vodní erozí, 18 % větrnou erozí, 49 % půd je utuženo, půdám chybí organická hmota a postupně se okyselují. Eroze každoročně odnese přes 21 mil. tun ornice v hodnotě přes 4,3 mld. Kč. Lví podíl na tom má nevhodný způsob hospodaření některých zemědělských podnikatelů.

Problémy vznikají proto, že půda je ve zuboženém stavu. Do půdy se nevrací organická hmota, hlavně chlévský hnůj. Většina slámy se z polí odveze do tepláren, proto je půda za posledních 25 let v tak tristním stavu. Organická hmota je to nejcennější v půdě, zlepšuje kvalitu, zadržuje vodu a půda se díky ní lépe odolává suchu. Dalším problém je to, že byly zlikvidovány šesti a vícehonné osevní postupy. Dnes se pěstuje pouze řepka, kukuřice, pšenice – to je vše. Další velký problém je těžká zemědělská technika, která se po polích pohybuje. Počátkem 90. let se po polích pohybovala technika, která měla maximálně 15 tun, dnes je třikrát až čtyřikrát těžší. Je to jako by nám po poli jezdily plně naložené kamiony. 

Cíleně se od 90. let zlikvidovala živočišná výroba, což byl začátek všech problémů. Podpora bioplynových stanic, pěstování kukuřice a řepky na biopaliva byl fatální omyl, který totálně degraduje půdu a likviduje venkov jako celek.

Jak situaci napravit?

První je zákaz záboru orné půdy na průmyslové zóny a obchodní centra, návrat živočišné výroby na 1,5 až 2 dobytčí jednotky na hektar, návrat generacemi osvědčených šestihonných a vícehonných osevních postupů. Dalším je zmenšení a stabilizace půdních bloků na 20 hektarů a snížení hmotnosti zemědělské techniky na maximálně 15 tun. Důležité je také omezit dotace zemědělským baronům, kteří hospodaří průmyslovým způsobem a nedrží se tradičního zemědělského hospodaření. Tahle opatření je nutné udělat co nejrychleji, ale i tak to bude dlouhodobý proces.