Vondra (ODS): 15 let od rozšíření NATO – budíček, vstávat, do práce!

12.03.2014 13:04

Dnes si Češi, Poláci a Maďaři připomínají 15. výročí přijetí do NATO, kterým jsme nepochybně získaly nejlepší bezpečnostní záruky v naší moderní historii. Přesto redukovat letošek jen na oslavy a vzpomínky by bylo velkou chybou. Aktuální vývoj na Ukrajině ukazuje, jak se mapa bezpečnostních rizik může velmi rychle překreslit.

Vondra (ODS): 15 let od rozšíření NATO – budíček, vstávat, do práce!
Foto: Hans Štembera
Popisek: Ministr Alexandr Vondra

Česko, Polsko a Maďarsko měly v devadesátých letech jedno velké štěstí. Ocitly se totiž ve správnou dobu na správném místě. Spojily své síly a každá ze tří zemí nabídla unikátní přidanou hodnotu. Češi měli „zlatou Prahu“ a Václava Havla s jeho pohádkovým příběhem cesty z komunistického vězení na pražský Hrad. Poláci nastavovali morální zrcadlo za selhání Západu v Jaltě 1945 a do boje o nápravu nasadili v Americe početnou etnickou komunitu. Maďaři pak nabídli své území jako týl pro řešení balkánské krize. Zkrátka všechny tři státy společně využily ono příslovečné window of oportunity, okno příležitosti. Historická porážka komunismu i všeobecná euforie po konci studené války, leadership silných Spojených států i oslabené Rusko, úspěšné reformy ve střední Evropě i kooperativní duch na evropském Západě, to vše otevřelo cestu k rychlému rozšíření NATO.

Přitom to zpočátku vůbec nebylo jednoduché. Američané nejprve váhali, v roce 1993 měli na stole alternativy třech možných postupů. První doporučoval „evolučně“ nechat iniciativu na Evropské unii. Druhý navrhoval vyčkávat, jak se bude chovat Kreml, a „reagovat“ až tehdy, vydá-li se cestou agrese. Demokratický prezident Clinton společně s republikány ovládaným Kongresem se nakonec rozhodli prosazovat třetí, strategický scénář – nečekat a rozšířit NATO rychle a pod americkým vedením. Postupně přesvědčili Brity, Němce a Francouze a diplomatickou cestou otupili původní nesouhlas Jelcinova Ruska. Stejný scénář se pak opakoval pod vedením republikánského prezidenta Bushe v případě druhé vlny rozšíření. Klíčová byla především integrace Litvy, Lotyšska a Estonska, zemí, které měly tragickou zkušenost se sovětskou nadvládou a jejich bezpečnostní záruky skrze NATO narážely na největší odpor Ruska.

V roce 2008 se situace změnila. Na Západě propukla ekonomická krize, Spojené státy byly oslabené vojenskou intervencí v Iráku a hysterickým antiamerikanismem mezi evropskými spojenci. Ukrajina a Gruzie tehdy přijížděly na summit v Bukurešti s nadějí, že dostanou perspektivu budoucího přijetí do NATO, ale odjely s nepořízenou. Prezident Bush, jemuž končilo druhé volební období, už neměl sílu projekt protlačit, když se Němci a Francouzi postavili proti. Geopolitika „tvrdé síly“ narazila ze strany Západu na své limity. Putinovo Rusko si novou situaci vyložilo tak, že má zelenou k akci ve svém blízkém zahraničí. Ještě v létě téhož roku vyprovokovalo Gruzii k válečnému konfliktu, ve kterém ji připravilo o čtvrtinu území. Tento příběh dobře ukazuje, jak by to mohlo dopadnout, kdyby se Američané v první vlně rozhodli pro „reaktivní“ scénář.

Po zkušenosti s Gruzií se Západ snažil stabilizovat Ukrajinu pomocí „měkké síly“ Evropské unie. Jenže i tady šlo jen o polovičatou politiku. Projekt tzv. Východního partnerství byl chápán spíš jako odkladiště pro ty, s nimiž EU jako se členy nepočítala. Když loni na podzim došlo na lámání chleba a ukrajinský prezident se rozhodoval mezi „evoluční“ nabídkou EU na liberalizaci obchodu a harmonizaci s eurolegislativou na straně jedné a mezi tvrdými penězi a levným plynem od Putina na straně druhé, hrálo Rusko s vyššími kartami než Brusel. Můžeme se jen dohadovat, jak by dnes střední Evropa vypadala, kdyby Američané kdysi vsadili na scénář evoluční. Dnešní jen planá a verbální reakce na ruskou agresi na Krymu nás každopádně opravňuje ke skepsi…

Samozřejmě, lidé ve střední Evropě se dnes mohou chlácholit pocitem, že nám nic takového jako na Krymu nehrozí. Jsme střední Evropa a žádný Východ. To je ovšem bláhová iluze. I Ukrajina je dodnes signatářem mezinárodně platné smlouvy, která má garantovat její bezpečnost a neporušitelnost územní integrity. Přesto se Krymem valí ruská vojska a svět jen bezmocně protestuje. Smlouvy, které nejsou podepřeny vůlí konat, se mohou v mezinárodních vztazích rychle změnit jen v cár papíru.

To samé samozřejmě platí i pro Severoatlantickou smlouvu. Ano, NATO je nejsilnější vojenskou organizací na světě a smluvní článek 5 dává nezpochybnitelné právní garance. Jeden za všechny, všichni za jednoho, říká se. Nicméně realita posledních let je znepokojivá. Přestože počet evropských členů se od roku 1999 rozšířil o dvanáct, relativní obranné výdaje evropských spojenců se proti USA výrazně snížily. Kdysi slíbená dvě procenta z HDP dnes na obranu nevydává skoro nikdo. Slabou potenci Evropanů ukázalo vojenské angažmá NATO ve všech posledních operacích. Od Bosny přes Kosovo až po Afghánistán a Libyi.

Stejně varující je politika Spojených států pod vedením Baracka Obamy. Dřívější leadership je pryč. Drastické armádní škrty – spojené s nezájmem o mezinárodní dění, s přenecháváním iniciativy Rusku (Sýrie, Ukrajina) a snižováním americké přítomnosti v Evropě – NATO také oslabují. To vše se děje v situaci, kdy ostatní světové mocnosti – Rusko, Čína i Indie – rekordně zbrojí a přebírají iniciativu. Západ si jen dává góly do vlastní branky – naposledy nasloucháním vlastizrádnému chování Edwarda Snowdena. Muž, který by byl před deseti lety logicky označen za agenta nepřítele, je dnes nesmyslně Západem veleben jako ochránce naší svobody

Budíček! Je nutné zvolat: vstávat, do práce! Bezpečnost není samozřejmost! Lidé už mnohokrát doplatili na iluzi, že nic nehrozí. Hrozí, jen si to musíme umět přiznat a také něco dělat.

Psáno pro Natoaktual, kráceno

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Ministerstvo obrany

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Bendl (ODS): Jde o něčí soukromé zájmy, do kterých v tuto chvíli nevidíme?

12:45 Bendl (ODS): Jde o něčí soukromé zájmy, do kterých v tuto chvíli nevidíme?

Projev na 118. schůzi Poslanecké sněmovny 16. září 2021 – interpelace ministra zemědělství Miroslava…