Chybí Havel? Je to deset let, co se s námi rozloučil, což myslím doslova. Jako dramatik milující harmonii a pořádek si vše pečlivě plánoval, včetně posledního slova, když se těsně před smrtí ujal režie filmu Odcházení jako svébytné osobní závěti. Otázku z úvodu si dalo do titulku i poslední vydání týdeníku Respekt, který vznikl po listopadové revoluci péčí lidí, kteří měli k Havlovi blízko. Má generace si ji klade i proto, že jsme ho znali a měli rádi. V osobní, lidské rovině je odpověď jasná – chybí. Ale platí to i v rovině společenské a veřejné?

Václav Havel nebyl jen prezidentem, politikem. Byl i spisovatelem, dramatikem, filozofem, obhájcem lidských práv, disidentem, politickým vězněm. V tomto ohledu nechybí. Jeho divadelní hry se hrají, knihy a eseje dál vycházejí, „havlovské debaty“ organizují Knihovna Václava Havla nebo Forum 2000. V zahraničí – od Ruska přes Čínu, Barmu až po Kubu – dává jeho životní příběh inspiraci a naději vězňům svědomí. Jsou po něm pojmenovány lavičky, ulice, parky, náměstí, letiště, v Evropském parlamentu i budova. Doma se jeho jménem zaštiťuje kdekdo. Ve společenském diskurzu tedy nechybí. Ale platí to i pro odkaz jeho práce jako politika?

S určitou mírou zjednodušení lze Havlův politický odkaz spatřovat ve třech doménách: strategické, filozofické a etické. Tedy v ukotvení státu v mezinárodním rámci, v nadčasovém pojetí politiky a v politice coby praktikované mravnosti.