Panika je strašlivým politickým poradcem. Na jedné straně se aktivističtí politici v bohatém světě zabývají okrajovými řešeními klimatických změn a sypou miliardy eur do drahých až marnivých projektů typu elektromobility, větrné či solární energie, na té druhé OSN zjišťuje, že skutečný dopad dosavadních politik na vývoj emisí posledních deseti let ani neumí vyhodnotit.

Navzdory grandiózním prohlášením o záchraně světa tak 78 procent energie bohatých zemí stále pochází z fosilních paliv. A jak ukázal (už po šestadvacáté) glasgowský klimatický summit, rozvojové státy – jejichž emise mají ve zbytku tohoto století největší význam – si nemohou dovolit utrácet biliony za neúčinnou klimatickou politiku, protože potřebují především vyřešit chudobu.