24. únor roku 2022 se do evropských dějin zapíše tragickým písmem. Po mnoha letech vypukla v Evropě velká a krvavá válka mezi dvěma státy. Válka jako z jiného století. Válka o kontrolu nad dobytým územím a porobeným obyvatelstvem. Válka, jejíž jednotlivé výjevy připomínají to nejhorší, čím si starý kontinent ve 20. století prošel. Fotografie z Bachmutu, plné bahna, krve a zmrzlých postav v uniformách, se na první pohled v ničem neliší od Passchendaele roku 1917.

Statisíce mladých mužů posílaných do masomlýnku často s bídným vybavením a nedostatečným zásobováním jako kdyby nás zanesly do roku 1905, kdy carská armáda prohrávala s podceňovanými Japonci, které namyšlení oficírové předtím považovali za „jakési poloopice s bambusovými klacky“. Fotografie z Buči, s masovými hroby stovek svázaných a popravených civilistů, jako by nás zas zavedly zpátky k brutalitě sovětské NKVD v Katyni v roce 1940. A k tomu desetitisíce ukrajinských dětí posílaných do Ruska k adopci a převýchově – zde se nám ve střední a východní Evropě historická paralela s řáděním nacistů i bolševiků vnucuje sama.

Sami Rusové své veřejné deklamace příčin a cílů války neustále mění a mnoha jejich vysvětlením by se člověk s chutí zasmál, kdyby se na pozadí neodehrávaly každý den tisíce lidských tragédií. Rusové však nejeví typické známky šílenství, a tak opusťme teorie o ukrajinském nacismu či satanismu, a pokusme se ponořit hlouběji do ruského myšlení. Po počátečním šoku z válečného běsnění se na Západě opět vytvořila skupina Putin-Versteherů, kteří se snaží ruského prezidenta pochopit a jeho chování vysvětlit údajnou rozpínavostí Západu a rozšiřováním NATO na východ. Zkusme na okamžik přijmout jejich premisu, že státy nemohou svobodně rozhodovat o tom, jak si zajistit svou bezpečnost a do jakého obranného společenství si přejí patřit, a podívejme se, nakolik jejich teorie rezonují s ruským vyprávěním.