Paní předsedkyně, děkuji za slovo. Možná bych se vešel do faktické poznámky, ale abych nemusel spěchat. Pokusím se tady o nějaké objektivní vyjádření. Samozřejmě chápu, že nečlenové hnutí ANO mě budou vždycky vnímat jako místopředsedu hnutí a že tady je nějaká podjatost a že nemohu vystupovat objektivně. Do jisté míry mají samozřejmě pravdu. Na druhou stranu opravdu se tady snažím spíš k tomu přistoupit z právního hlediska. Já jsem se nikdy nevyjadřoval k tomu vydávání, kdy jsem byl v pozici předsedy Sněmovny. Měl jsem za to, že to výkonu té funkce nepřísluší. Teď jsem předsedou ústavně-právního výboru a myslím si, že je naopak žádoucí, abych aspoň krátce vystoupil a krátce se k tomu vyjádřil.

Už mockrát jsme tady probírali, že imunita není osobní privilegium toho kterého jedince, který byl náhodou zvolen do Poslanecké sněmovny. Imunita má chránit fungování komor parlamentu a bránit zásahům moci výkonné. Není možné omezit fungování komory bez zákonného a jasného zmocnění. Není to nějaká osobní neodpovědnost těch jedinců. Není to výjimka z trestní odpovědnosti. Vždy by se mělo pohlížet na to, jestli to nějakým způsobem je, nebo není zásah do zákonodárné moci.

Pamatuji si krásné debaty na toto téma v této Sněmovně, třeba s výborným řečníkem a politickým protivníkem panem poslancem Polčákem, který je teď europoslancem, kdy jsme se bavili o historii imunity, která vznikala vlastně už ve staré Anglii, kdy král nesměl zatknout poslance, který jel na koni na setkání parlamentu. Takhle to celé začalo. Jenom pro zajímavost, imunita jako taková, nepostižitelnost poslanců - ten zákon byl za první republiky přijat dřív než prozatímní ústava. Tak naši předkové považovali za důležitou, aby poslanci mohli vykonávat svou činnost.