Za poslední půlrok jsme zatím byli svědky toho, že vláda v rámci evropské politiky nemá nikdy definovaný národní zájem a v podstatě jen přijímá, co ostatní členské státy a vysocí představitelé dohodnou. Pokud by se minulá politika dala označit za pasivní rezistenci vůči Evropské unii, tak nyní se jedná o pouhou pasivitu. Neurčujeme aktivně evropská témata. Nehájíme postoje, které jsou nám blízké a pro které bychom se měli snažit najít podporu ostatních.

V případě výběru eurokomisaře jsme unikátní v tom, že se jde náš premiér zeptat, koho by tak asi chtěli. Zanedlouho se má volit nový ministr zahraničí Evropské unie po Catherine Ashtonové. Jaký k tomu má naše vláda postoj, kterého kandidáta by podpořila a proč? Nevíme. Přitom to bude člověk, který bude mít vliv například na kritické dění na Ukrajině.