Ano, vyplňování a proškrtávání třídní knihy byla pro mě jako třídního učitele před zhruba třiceti lety asi největší byrokratická učitelská zátěž. Jinak jsem se zejména na počátku devadesátých let mohl věnovat učení a další práci se studenty, aniž by mi kdokoliv cokoliv nařizoval. Přesto jsem ve škole trávil hodně času, připravoval pokusy, psal přípravy, vylepšoval vzhled a vybavení učebny fyziky apod.
Právě na svoji učitelskou minulost jsem si vzpomněl, když jsme v Senátu projednávali zákon o pedagogických pracovnících a paní ministryně nás přesvědčovala, že naše školství a naši učitelé ze všeho nejvíce potřebují kariérní systém, chcete-li kariérní řád.
Musel jsem a musím oponovat, dle mého názoru naši učitelé potřebují zejména více důvěry a také lepší ohodnocení.
Plánované povinné sestavování, aktualizace a kontrola plánů osobního rozvoje, plánů rozvoje školy, písemných zpráv o průběhu adaptačního období a prověřování a ověřování úrovně naplnění více než třiceti kompetencí pro možnost postupu do druhého respektive třetího kariérního stupně ukradne učitelům i ředitelům spoustu času, který by mohli věnovat výuce, výchově nebo skutečnému řízení školy.
Jedna stará moudrost říká, že kázeň není matkou pokroku a já dodávám, že matkou pokroku není ani úřad nebo vyplněný formulář.
Pokud chceme mít kvalitní školství, musíme učitele zaplatit, nechat je učit a kontrolovat kvalitu výstupů, nikoliv pokoušet se je sledovat a monitorovat při každém jejich kroku.
Miloš Vystrčil
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
