Německá politická scéna to sice považuje za nemístné rouhání, stále větší část německé veřejnosti je ale opačného názoru. Ukázalo se to, když Luckem založená strana Alternativa pro Německo (AfD) pronikla v eurovolbách až do Evropského parlamentu. Na kandidátce AfD (které se někdy říká „strana profesorů“) byli zvoleni lidé, nad nimiž „eurofilové“ nemohou jen tak mávat rukou. Jedním z nich je třeba Hans Olaf Henkel, bývalý šéf německé IBM a ex-prezident Federace německého průmyslu. Dalším Joachim Starbatty, též renomovaný ekonom, autor ústavní stížnosti k soudu v Karlsruhe ohledně neústavnosti záchranných balíčků v souvislosti s řeckou krizí.

Mezi tradičními německými stranami způsobuje pomalý leč viditelný vzestup AfD paniku. Není divu. AfD je první skutečnou opozicí proti federalistickému integračnímu kursu, sdílenému celá desetiletí doposud všemi odleva doprava : CDU-CSU, SPD, FDP, Zelenými, dokonce i postkomunistickou levicí Die Linke. Rozjela se tedy mašinerie všech myslitelných „politicky korektních“ triků. AfD byla a je označována tu za extrémistickou, tu za ultrapravici, tu za marginální hnutí atd. - to ostatně dobře známe i od nás. Když 7 poslanců AfD požádalo o členství v naší europarlamentní frakci ECR (Evropští konzervativci a reformisté), vyvinula kancléřka Merkelová značné úsilí, aby nebyli přijati a utrpěli tak symbolickou porážku. Lobbovala diskrétně i u britského premiéra. Naneštěstí pro ni si ještě dost z nás pamatovalo, jak nepřátelsky se chovala Evropská lidová strana (EPP) pod neformálním vedením její CDU-CSU před 5 lety, kdy naše ECR vznikala. Byli jsme v mediální palbě ze všech stran, útok stíhal útok, paní Merkelová tehdy dokonce vyhrožovala právě britským konzervativcům, že se s Davidem Cameronem už nikdy nesetká atd. Proto se většina v naší frakci postavila proti jejímu tlaku s tím, že o tom, kdo smí nebo nesmí být v naší frakci, nebude rozhodovat německá kancléřka – a hlasovali pro přijetí AfD.