Rozhodla se vypořádat s minulostí baasistického režimu a my dnes sklízíme trpké ovoce v podobě rozbitého státu. Takže pomalu s vojenskými intervencemi. Pokud bychom někde chtěli nasazovat vojenské síly, měli bychom nejdříve vědět, čeho chceme dosáhnout.

Po Afghánistánu a Iráku přece už chápeme, jak je důležité rozumět místním tradicím v zemích, kde se zasahuje. Není možné, aby se až v bojích ukazovalo, jak málo o oněch zemích víme. Nesmíme se ani chovat přehlíživě k suverenitě jiných států.

Jsme členy EU a NATO. To jsou nesmírně silná a vlivná uskupení, ale i ona mají omezené množství prostředků, energie a personálních zdrojů. Vstoupit někam do občanské války, pokoušet se ji zastavit a nahradit včerejší elity novými se prakticky nikde nepodařilo.
Válka v Iráku a Sýrii je vlastně také válkou občanskou, žádné politické řešení není možné bez účasti především místních politiků a jejich dohody. To neznamená, že se nás to netýká a že nejsme mnoha způsoby propojeni s arabskými a muslimskými zeměmi.

Ano, také máme odpovědnost za to, co se tam odehrává. Ale stěžejní odpovědnost nesou právě politici arabských a muslimských zemí. Oni musejí jasně ukázat, jak vypadá pravá tvář islámu. Oni si musejí přiznat, že uprostřed jejich civilizačního okruhu vzniklo něco, s čím jim nezbývá než bojovat a postavit vlastní alternativu. To my udělat nemůžeme.