To skutečně musí být komunální prostředí smršť bojů znepřátelených skupin, nebo by to mělo být o diskuzích o věci bez emocí? Jistěže by to mělo být to druhé. Ale je to to první. Pak se nemůžeme divit, že normální lidé s neotrlým žaludkem se něčemu podobnému na sto honů vyhýbají. Stačí pár takových jedovatých "mozkomorů", a obec či město je v rozkladu.
Kdo je to mozkomor? Bytost bez citu vysávající z lidí energii - alespoň v knihách o Harrym Potterovi. A že takových v komunální politice je!
Když se v těchto souvislostech zamyslím sama nad sebou, tak musím dojít k tomu, že kdybych měla zdravý rozum a k němu sobecký přístup k životu, na nějakou komunální kandidaturu bych se už dávno vykašlala. Z prostého důvodu. Mám ráda kultivované prostředí a inteligentní věcnou diskuzi. Očekávám, že dospělí lidé se budou chovat jako dospělí lidé, a nebudou proto jiné účelově urážet, zesměšňovat a nebudou hysteričtí, jak nebude po jejich. Odmítám bolševický přístup „kdo nejde s námi, jde proti nám“, a také nechápu lidi, kteří si myslí, že ví všechno nejlíp – sama mnohokrát pochybuji a radím se s dalšími, protože jen tak vznikají dobrá řešení. K „šílenství“ mne přivádí, jak si někdo vezme slovo, a v domnění, že jedině on nyní spasuje svět, vede dlouhý monolog – kterým ostatní poučuje, moralizuje, kárá a navrhuje v jednom. A opírá se o demokracii – zatímco ji svými uzurpátorskými metodami právě popírá. Zkrátka jakoby se tím, že je člověk zvolen do zastupitelstva nebo do něj kandiduje, ztratila jeho ohleduplnost, a měl právo byt hulvátem, který může všechno. Nehovořím naštěstí o všech, ale o určitém typu jedinců - ve zkratce "mozkomorech". Kteří ovšem umí otrávit spolehlivě všechny, a kterým jde raději každý z cesty, aby se nestal terčem jejich hulvátství a neomalenosti. Protože slušný člověk nemůže dialog s hulvátem nikdy vyhrát. Někdy stačí dokonce jeden takový mozkomor, a zastupitelstvo je utrpení, a atmosféra v obci totálně v háji. Na léta…
Když se vrátím ke svému zdravému rozumu, tak bych ze všech těchto důvodů vlastně neměla kandidovat. Protože proč bych to měla dělat... Kde kdo si díky tomu myslí, že do mne může "kopnout", kde kdo je přesvědčen, že mne může urážet, že o mne může psát kde co – ať to je či není pravda, a to vše v zájmu svého ega a zájmu usednout v nějakém křesle. Volební soutěž je pro něj boj na život a na smrt...Těmto hysterickým a nenávistí překypujícím lidem vůbec nejde o jejich obce a města, ale o ty svoje zadnice na křeslech, a ego s tím spojené, popřípadě o pomstu někomu doposud úspěšnějšímu... A pro to zapomínají na své vzdělání, na to, že už ve školce je učili nenadávat tomu druhému chlapečkovi, nedávat mu facky a nevztekat se.
A pokud urážejí mne jako kandidátku do zastupitelstva, zapomínají stejně tak na mé vzdělání, na mou práci, i na to že jsem žena, které je z rok padesát let, která má dvě dospělé děti a je už i babičkou. A kdykoli použijí cokoli - pro vé osobní zájmy.
Moje rodina si proto myslí (což chápejte jako vtip), že trpím nějakou diagnózou přehnané starostlivosti o své rodné město, protože jinak si mou snahu toto město řídit neumí vysvětlit po tom, co mi to přináší. Tu funkci starostky totiž nepotřebuji k ničemu než k tomu, abych opravdu pro své město něco dělala. Na nic jiného. Mám prestižní profesi, prosperující firmu, díky obojímu si už řadu let slušně vydělávám, ve svém životě jsem dosáhla mnohého včetně toho být například poslankyní, takže nedostatkem uspokojení svého ega rozhodně netrpím, a považte - přesto opět kandiduji do městského zastupitelstva, a protože jsou obavy, že v nich opět zvítězím, spouští se proti mně neskutečné věci. Od urážek, anonymů a negativních komentářů – až i lidé kolem mne mi říkají – stojí ti ten „hnůj“ za to? Neohrožuješ díky těmto tlučhubům už tu svou profesi, svou důstojnost?
A já trpělivě odpovídám – ten „hnůj“ kampaně mi jistě za to nestojí, ale to město, to město ano. Přece ho nenechám řídit těmi lidmi plnými nenávisti a zloby! Takže oproti logice, která by velela, abych se držela svého kopyta, tedy své práce, psala si své odborné články a přednášky, na kterých mívám plno, a kde mne lidé přijímají s úctou a v přátelské atmosféře, a taky si konečně užívala života, protože na to mám i ty prostředky, opět kandiduju, a v určitých chvílích tomu sama až nevěřím, kde jsem vzala opět tu sílu do toho „bahna“ rádoby volebního boje, ve skutečnosti žumpy, jít.
Takže se vší vážností přemýšlím, že je to možná na nějakou psychologickou studii, pro Jeronýma Klimeše, proč si lidé myslí, že v komunálních volbách se mohou proměnit na zvláštní bytosti, které se odosobní, zapomenou na to, že jsou jinak vzdělaní, normální a hlavně dospělí lidé, a na ty druhé neváhají být… sprostí. Jak jim čelit? To snad ani nejde, a to je ten druhý kámen úrazu. Jste bezmocní, a proto jste pro ně snadný terč. Oni vědí, že vy budete slušní, takže jim nic nehrozí.
Aby bylo jasno – nehovořím o oprávněné, i kdyby tvrdé věcné kritice, ostatně i ta se dá vyslovit na úrovni, o to možná více účinně.. Hovořím o těch „mozkomorech“, kteří z nás vysávají energii svou zlobou, nenávistí a arogancí, protože se domnívají, že na něco podobného mají právo. Nemají. A měli by jim to říct jasně voliči. Pokud budou vyhrávat volby autoři nenávistných letáků, bude ve městech vládnout nenávist. Pokud budou voliči volit ty druhé – fakticky dospělé, bude se ve městech dát nejen dýchat, ale i žít. Konfliktům, nenávisti, urážkám a osobním útokům je nutno říct prostě DOST. Věděli to už staří Římané, a my bychom se k tomu měli velmi rychle vrátit. Jinak ti slušní lidé zůstanou vždy raději mimo tuto džungli – a to bychom snad našim obcím a městům nepřáli.
Volme proto ve svých městech a obcích ty, kteří hrají fér. Je velká pravděpodobnost, že tak budou hrát i v tom zastupitelstvu. A samozřejmě naopak. Hulvát zůstane hulvátem i na zastupitelské židli. A budeme ho pak poslouchat celé čtyři roky. Pokud to vůbec vydržíme.
Psali jsme:
