Budoucnost máme ve svých rukách, burcuje po 25 letech jeden z vůdců sametové revoluce

Jak jste vůbec v roce 1989 žil? Byl jste studentem, zajímal jste se o politiku a současnou společenskou atmosféru? Co vám případně tehdy nejvíce vadilo? Angažoval jste se aktivně již před událostmi, které přinesly pád socialismu u nás?

Ruskou, vlastně ještě sovětskou, perestrojku přehlédnout nešlo, ačkoli tehdejší mocní dělali ve spolupráci s médii pod dozorem státu a ÚV KSČ vše pro její bagatelizaci nebo nám – najednou – vysvětlovali, že vše se vzhledem k místním rozdílům přenést nedá. A tak mi z nástěnkových „novin“ ve čtvrtém patře FF UK soudruzi pravidelně strhávali dokonce i ruskojazyčné texty kopírované ze sovětských periodik, asi je považovali za příliš radikální. Pak přišly studentské časopisy Kavárna (AMU) a Situace (FF UK), hromadný útěk Němců z NDR přes pražskou ambasádu… A u nás ve větším pořád nic, jen stále stejné žvásty stále stejných tváří. Ale ptala jste se, co mi vadilo nejvíc? Šedivo všude kolem i uvnitř nás, malá naděje na změnu, všudypřítomné „držet hubu a krok“, protěžování komunistů, zavírání lidí za odlišné názory… Ať už je dnešní realita jakkoli odlišná od mých tehdejších a hodně naivních představ, zásadní proměna totality ve svobodu a demokracii se podařila. Na to bychom neměli zapomínat.

Stal jste se nakonec jednou z nejvýznamnějších tváří studentského hnutí. Snažil jste se o to, nebo to přinesly tak, jak se někdy v životě stává, okolnosti? Jak jste to prožíval a jak na to vzpomínáte nyní s odstupem času?

Náhoda byla už to, že jsem v roce 1989 ještě studoval – na FF UK mne přijali až v mých 22 letech. Ale o to, kdo se stal jak výraznou tváří, nešlo přece tehdy a ani dnes. Tím opravdu podstatným byla neskutečná kooperace všech se všemi, najednou nebylo nic nemožné, ačkoli do listopadu 1989 naopak nic nešlo. Lidé se usmívali, dokonce i taxikáři nás vozili zadarmo, když zjistili, že jedeme na poštu vyměnit drobné peníze ze sbírky za papírové… Idyla ovšem netrvala dlouho, snad pár týdnů. Po té laskavé, nezištné spolupráci se mi občas zasteskne. Třeba ve chvíli, kdy podesáté uskakuji před autem, jehož řidič před blížícím se přechodem zřejmě zahlédl značku „přidej, zebra!“

ZDE najdete názory osobností, které ParlamentníListy.cz vyzvaly ke zhodnocení posledních 25 let.

Chodíte zapalovat svíčku na Národní třídu v den výročí 17. listopadu 1989?

Za těch 25 let jsem šel jen jednou a vzniklo Děkujeme, odejděte! Od té doby se Národní třídě a kavárně Slavie 17. listopadu vyhýbám. Vlastně jsem nikdy neměl rád piety.

Jak vnímáte to, že řada lidí, mezi nimi mnohdy i tací, co jsou z generace, která již socialismus nezažila, v poslední době kritizuje to, co se stalo? A ti někteří starší dokonce zase mluví o tom, že vše byla jen dobře naaranžovaná a naplánovaná hra? Že studenti a potažmo později i lidé v ulicích sehráli pouze v tu chvíli potřebné role statistů?

To jsou jenom žvásty. Strach, který jsme v prvních dnech okupační stávky na fakultě měli, byl dozajista opravdový. A z historických materiálů se zdá, že celkem oprávněný, někteří soudruzi tehdy mocenský zásah vážně zvažovali.

Budoucnost dnes máme ve svých rukou, není ani v Moskvě, ani v Bruselu. Svoboda není nic samozřejmého, ve dvacátém století jsme si jí mnoho neužili. Přesto nechodíme k volbám, kašleme na místní referenda a většina z nás zřejmě vůbec netuší, k čemu je dobrá občanská angažovanost.

Nikdy jsem si nepřipadal jako statista ve hře jiných, a nepřipadám si tak ani teď.

V pozdějších letech jste byl generálním ředitelem Českého rozhlasu, určitě vám ani nyní nedá občas sledovat vývoj rozhlasu a předpokládám, že i úroveň zpravodajství. Ptám se v souvislosti s tím, že se nyní, kvůli krizi na Ukrajině, často objevuje kritika kvůli údajné neobjektivnosti médií. Máte stejný pocit? Ptám se mimo jiné i proto, že jste možná mohl sledovat podporu či zaujatost médií také v tom roce 1989 - zda třeba nelze nalézt nějaké společné momenty toho, kdy mají být občané k přijímání zpráv ostražití?

V čem jsou média ve vztahu k Ukrajině neobjektivní? Oddělujme od sebe zpravodajství o místním dění a komentáře o tomtéž. Za bolševika bychom se nejspíše o žádném napětí na Ukrajině ani nedozvěděli, Sověti by si to vyřídili silou a po svém. Už to, že se smí veřejně pochybovat o objektivitě médií, je přece svoboda názoru, byť s ním v tomto případě nesouhlasím.

Náš rozhovor vychází v předvolebním období. Mimo jiné někteří politici hovoří o tom, že tentokrát je hodně založené na takzvaném podpásovém jednání politických konkurentů. Není vám líto, když to tak kolem sebe sledujete, co s sebou k nám ta demokracie také přinesla?

Líto je mi jen to, když voliči uvěří snadným řešením populistů nebo se na volby úplně vykašlou. Politiky se vyplatí sledovat po celé volební období. Pokud to děláte, politická reklama vás nemusí zajímat. K volbám pak jdete výkony politiků za uplynulé čtyři roky oznámkovat.

Pokud byste měl závěrem shrnout, co dobrého vnímáte na tom zlomu, který 17. listopad 1989 přinesl? A v čem naopak vidíte zápory?

Už jsem to říkal na začátku. Ať už je dnešní realita jakkoli odlišná od mých tehdejších a hodně naivních představ, zásadní proměna totality ve svobodu a demokracii se podařila. Chvála Pánu Bohu.

Poslední otázka: S lidmi, kteří vás obklopovali po tom 17. listopadu, jste zažili řadu dramatických a určitě napjatých chvil. Stýkáte se občas? Pokud ano, s kým?

Pravidelněji jen s několika spolužáky z fakulty a stávkového výboru. S dalšími o sobě alespoň víme. Občas se mi zdá, že ale kamsi zmizel čas na volný čas.

Mgr. Vlastimil Ježek (* 24. července 1963 Praha) je český novinář, publicista a manažer. Patřil mezi významné osobnosti studentského stávkového hnutí v listopadu 1989. V době 10. výročí událostí byl signatářem výzvy Děkujeme, odejděte! V letech 1993 až 1999 byl generálním ředitelem Českého rozhlasu a v letech 2004 až 2008 generálním ředitelem Národní knihovny ČR. Aktuálně je předsedou představenstva Obecního domu v Praze.