Ne každý ví, o jakou skupinu lidí jde. Vyprávět by však mohli kuchaři, obsluha cateringů, číšníci, hostesky, skuteční novináři pracující v opravdových redakcích – a samozřejmě pořádající public relations agentury. Ostatním může připadat Holubí letka spíše jako někdo z kategorie sci-fi. To není pravda, poněvadž jde o skutečné lidi z masa a kostí, jejichž počty z původních desítek rostou.
Jde o lidi, kteří chodí pravidelně na tiskové konference a akce určené novinářům k tomu, aby na nich získali nové informace. Vzhledem k tomu, že oni sami však novináři nejsou, ale obcházejí akce (několikrát denně) různých oblastí – od sportovních přes zdravotní až po ekonomické, je zřejmé, že je někde něco špatně. Tito lidé – zpravidla v důchodu, někteří zřejmě i v invalidním či na sociálních dávkách – totiž bystře obcházejí všechny akce proto, aby se na nich najedli, strčili si i něco dobrého na přilepšenou do kapsy a dostali případně i nějaký dáreček. To, že nikdy nic nenapíší, je samozřejmé.
Psali jsme:
Holubů je stále více
V posledních dvou třech letech lidí tohoto druhu přibývá, a i když jich je nejvíce v Praze, dobře se začínají etablovat i v jiných městech. Nutno dodat, že nejde o lidi, kteří by tímto poněkud parazitickým způsobem života řešili třeba jen nějaké přechodné nepříznivé životní období. Pokud by tomu totiž tak bylo, nebylo by možné potkávat stejné tváře na tiskových konferencích opakovaně řadu let. Na významu jim jistě dodává i fakt, že se o jejich chování zmiňuje nejen Wikipedie, ale například i Vojtěch Bednář v knize Mediální komunikace pro management nebo publikace Media relations není manipulace. Podrobně se o nich rozepisují i lidé přispívající na 1. český blog PR, marketingu a komunikace (Šproch).
Aktivita a detailní popis je totiž důležitý, protože Holubí letka jinak často zcela naruší celou akci. A tak se například na blogu dá vyčíst to, že je z důvodu rozmnožení Holubí letky důležité nezveřejňovat pozvánku pro novináře na veřejném místě či stránkách.
„Pokud vaši pozvánku vydá Česká tisková kancelář (ČTK), věřte, že si ji holubi zapíší do diáře. Proto je dobré ČTK upozornit, že vaše pozvánka není určena ke zveřejnění. Jakmile se o akci dozví, neváhají potvrdit účast. Jejich dopisy snadno poznáte. Dávají si záležet, používají zastaralý a zdlouhavý sloh, vyzdvihují svůj zájem a slibují krásné články. Kromě e-mailu většinou ještě zavolají. V této fázi máte možnost je odbýt, omluvit se, že už máte plno, že akreditace už nejsou, ale že jim materiály a fotografie velmi rádi zašlete po tiskové konferenci,“ uvádí se mezi užitečnými radami. Nutno dodat, že málokdy se daří členů Holubí letky zbavit jen takto snadno.
Fotogalerie: - Vejce a holubi
Stěžují si až u Klause
Když před časem ParlamentníListy.cz byly na tiskové konferenci ohledně vývoje cen vajec, hned krátkým pohledem bylo zřejmé, že novinářů, které problematika zajímá, je tam poskrovnu – zhruba tak jedna třetina všech přítomných. Zbytek byli právě zmiňovaní členové Holubí letky. Poté, co vyšla fotogalerie ze zmiňované akce, ozvala se celá řada lidí pracujících v PR.
„Ano, vidím staré, známé tváře… Stejní vymetači na mě každý rok volají policii, že je nechci pustit na tiskovku k Irskému festivalu. Na pivko a whiskey by totiž oni rádi… Minule si na mě šli stěžovat až ke Klausovi,“ reagovala dlouholetá PR manažerka Darina. A ptala se: „Ví někdo, který je ten chlap s přezdívkou „Rohlík“, co na jedné tiskovce šlohnul mobil, a když mu zvonil v kapse, tvrdil, že si myslel, že je to rohlík? Ten byl dobrý, když začala tiskovka, generální ředitel ohlásil, že se tam ztratil mobil, a že jestli ho někdo nemá... Pak ho prozvonil a "Rohlíkovi" zazvonil v kapse.“
Jiná žena, říkejme jí Táňa, řadu let působící v oblasti PR zase uvedla, že si moc dobře pamatuje „bezva přetlačovanou v Hiltonu s jistou postarší ženou tohoto typu na předávání Andělů. „Dvě výjezdovky na mě zavolala, asi devět aut policajtů. Tvrdí, že je jim upíráno právo na informace,“ řekla pro ParlamentníListy.cz Táňa.
Potvrzují se tak zcela do písmene slova s již citovaného blogu Šproch.
Hned se šikují
„Někdy se jim podaří potvrdit svoji účast, sehnat si třeba i pozvánku, ale klidně také přichází jen tak. Každopádně jsou na místě, hned se šikují. Většinou se objevují v chumlu brzy před začátkem, aby zbyly materiály, nebo naopak až po zahájení tiskovky s nadějí, že už se nebudete chtít zdržovat diskuzí o pozvánce. Je třeba je asertivně vyprovodit,“ radí tvůrci blogu lidem pohybujícím se v marketingu a mediálním světě.
Ovšem, jak je správně podotknuto, největší hysterie vznikne, když jeden z „holubářů“ do sálu projde, ostatní ho vidí sedět uvnitř a ti, co stojí u dveří, ty další nechtějí pustit. Agresivita narůstá. „Když to nepomůže, vrhnou se třeba na vašeho klienta či šéfa, který přišel jen z reprezentačních důvodů, a budou ho obtěžovat, křičet a dovolávat se práva na svoji účast. Ten, aby zachoval tvář, je posílá dovnitř. Skandál je zažehnán, ale vaše úsilí vyhazovače vyšlo vniveč. Holubáři vyhráli,“ uvádí Šproch.
Druhá Mirka Spáčilová
Obecně přitom platí i další varování. U vstupu na tiskové konference bývají skleněné koule, do kterých se vhazují vizitky těch, co přicházejí. Je to již delší čas součástí registrace na akci. Novinář proto přijde, vhodí vizitku a pokračuje dál. Ale člen skupiny Holubí letky přijde, vhodí vizitku a nenápadně jinou vytáhne. Předtím pozorně nastuduje, která by se nejlépe hodila.
„Již se mi stalo, že si jich pár vytáhl a předal dál kolegům čekajícím u vchodu. A přicházela druhá Mirka Spáčilová (známá filmová kritička) s panem Borovičkou (známý redaktor - specialista na kulturu), kteří už však dávno seděli v sále. Úsměvné, ale zkuste se hádat, když máte už začínat a za holuby stojí fronta novinářů. Ve výsledku je totiž lepší holub na tiskovce než rozladěný klient, který zbystřil, že něco neklape. Jenže jakmile je holub uvnitř, už se nedá nic dělat. Dbejte proto na to, aby občerstvení následovalo až po programu tiskovky a aby ho bylo dost, hlídejte si hromádku s materiály pro novináře a doufejte, že holubi nebudou aspoň vyrušovat,“ je jedna z rad, která se udílí k úspěšnému boji s Holubí letkou. Jenže, jak praxe potvrzuje, teorie je jedna věc, praxe druhá.
Psali jsme:
„A jejej, staří známí! Je to už pár let, co se chodili napapat na tiskovky Prague International Marathonu, nikdy jsem pak od nich nečetl ani řádek, o běhu nevěděli zhola nic, o jídle všecko. Nepřestali chodit, ani když je Štěpán Škorpil výslovně jmenoval coby ostudu stavu novinářského, ale až poté, co se opulentní občerstvení změnilo ve skromné kafe se zákuskem,“ reagoval na fotografie z již zmíněné tiskové konference další z lidí, kteří se podílejí na organizování tiskových konferencí, říkejme mu Ivo.
Psali jsme:
Praha je ráj
Řady Holubí letky se, jak již také bylo zmíněno, rozšiřují. Praha zůstává v tomto ohledu rájem, protože přece jen v menších městech není ani tolik akcí, ale především se tváře, které nemají s médii nic společného, dříve prozradí. A tak i ParlamentníListy.cz před několika měsíci na křtu knihy jednoho podnikatele zaznamenaly zajímavou dvojici lidí, kteří zdánlivě působili jako zaneprázdnění pracovníci, kontrolující si záznamy v diáři. Jenže – i když to není slušné, vzhledem k tomu, že ona dvojice seděla nedaleko - z rozhovoru bylo patrné, že jde o plánování toho, kde a v kolik je v ten den a následující nějaká akce a co z ní může „kápnout“. Na základě sesumírování skutečnosti pak padl verdikt, že se nevyplatí „vracet se někam do městečka ve východních Čechách“, ale raději přespat v Praze, protože to bude výnosné. O kolik dnů se jednalo, není podstatné, zajímavější byl ale fakt, že se nejednalo o lidi v důchodovém věku ani o lidi s nějakou viditelnou fyzickou vadou, která by jim zabraňovala pracovat. Kdo ví, možná tedy i tento druh turistiky začne vzkvétat.
„Vzpomínám, jak jsem chodila na tiskovky za jeden týdeník. Raut jsem většinou viděla jen za pochodu, protože článek musel být hned, dřív než ho vydá konkurence. Dnes jsem viděla, jak vypadá spokojený redaktor. Tři hodiny po tiskovce sedí, hází do sebe nová a nová kuřata, ananas, sýry nebo tiramisu, pije několikáté víno. Nenahání odborníky, nedatluje do notebooku, nemá diktafon a pak si povzdechne: Asi o tom budu muset něco napsat. Asi poprvé. Pan Google totiž žádný starší článek s jménem dotyčného nenašel,“ postřehla například také blogerka, která si říká ReporTerka.
Psali jsme:
Zde je namístě konstatovat, že narůstající informovaností o fenoménu Holubí letky a také narůstajícímu počtu lidí, tímto způsobem přežívajícím, negativní emoce v tomto ohledu rostou. A tak, aby přece jen mohli někteří „holubáři“ svoji účast na akci či tiskové konferenci zdůvodnit, vznikl za tímto účelem web, na kterém mnozí bez jakýchkoli redaktorských zásahů získané tiskové informace zveřejňují. Jakou má návštěvnost, nikde uvedeno není, ovšem důležité je, že alibi poskytuje.
Psali jsme:
Stále v dobré náladě
Přesto platí, že tito lidé mívají při příchodu dobrou náladu (zřejmě proto, že zase zvítězili), vzpomínají, jak se měli hezky na některé předcházející „žranici“. Na vizitkách uvádějí dále neexistující firmu, mnohdy dokážou značně rafinovaně i na záznamník na jejich domácím telefonu namluvit: „Dovolali jste se do světové agentury…“ (její název lze libovolně dosadit). Někteří si prý dokonce dali tu práci, aby si to nechali namluvit i v cizím jazyce. Na tiskových konferencích se tváří důležitě, mnohdy pak však zdržují dotazy kategorie „mimo mísu“. Nemají žádné specifické zaměření, na všechny žoviálně kývají, pomlouvají pak přítomné v sále. Pomlouvají i stravu, jež je jim poskytnuta, například, že víno není nic moc. "A to až bude mít svátek Itálie, to bude na ambasádě zase jídla. A příště si 9. května zajděte na ruské velvyslanectví. Sice byla ta vodka letos teplá, ale taky dobrý." Při odchodu si nezapomenou říci o dáreček, je-li nějaký, pokud ne, nepohrdnou ničím, co je k mání – tužkami, bloky.
Pokud si někdo dá práci a na internetu hledá další informace, aby chování těchto lidí pochopil, asi by měl vzít v úvahu i informaci anonymního diskutujícího, který ovšem evidentně situaci dobře zná. „Holubí letka už zdaleka nejsou starší bývalí novináři, těch je už málo. Holubova je skupina lidí, kteří nikdy nebyli novináři. Jde o lidi z filmového komparsu a na ně nabalené další osoby. Ti každé ráno v pondělí přicházejí či v minulosti přicházeli do jedné budovy v Praze 1, aby se podívali do plánů na akce, zveřejňované ČTK. Podle toho tak sestavují i své plány – i když dlužno dodat, že ČTK již právě kvůli těmto lidem zdaleka ne všechny akce a tiskové konference zveřejňuje.“
A druhý hlas v diskusi oponuje: „No, myslím, že Holubí letka Praha už dávno nejsou bývalí novináři či komparsáci, ale celkově bizarní skupina podivných zkrachovalců. Občas mezi nimi zazáří nějaký ten restituent či milionář. Je to námět pro sociologický hloubkový průzkum. Prý skoro nikdo z nich nedělá, za socialismu by na to byl paragraf označený pro příživnictví. Vždyť ti pražští holubi prý mají mezi sebou dokonce cizáky, čoboláky i odjinud. Věkový průměr se nebezpečně snižuje a vychytralost a holubovitost zase zvyšuje.“
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová
