Opět se tak dají nalézt úspěšné stránky s několika desetitisíci příznivci, jako i ty, které si fanoušky z různých důvodů (nejčastěji kvůli duplicitě a tím pádem roztříštěnosti), najít neumí.
Velmi častou postavou, která se v souvislosti s přiznáním studu objevuje, je současný prezident Miloš Zeman. Samozřejmě v rámci objektivity je důležité dodat, že má však na sociálních sítích neměně početnou „fan“skupinu těch, co ho obdivují.
Stydí se za prezidenta, ministry i jiné
Nicméně stránka Stydím se za svého prezidenta je na facebooku se stejným názvem hned několikrát, nejsilnější skupiny jsou však dvě – jedna z nich má přes 44 tisíc fanoušků, druhá 4135. Další stránky na kterých se lidé, kteří si hlavu státu příliš neoblíbili, shlukují a diskutují, se ve svých názvech jen drobně liší. Například ta pojmenovaná: Stydím se za prezidenta Miloše Zemana, má bezmála 1300 fanoušků, Stydím se za prezidenta přes 800 příznivců, či Stydím se za prezidenta České republiky takzvaně „likovalo“(označilo, že se jim líbí) skoro 3000 lidí.
Psali jsme:
Spíše jako recese a odplata za odpor proti prezidentovi pak zřejmě vznikla stránka s názvem: Stydím se za ty, kteří se stydí za prezidenta ČR. Ta má však jen hrstku fanoušků, kteří se k ní přihlásili (necelé tři desítky).
Jak se dá samozřejmě očekávat, co člověk, to názor, a tak se „stud“ týká i dalších osobností. Například nyní již ministra zahraničí v demisi Karla Schwarzenberga. I jemu ti, kterým nějak „nešel pod fousy“ věnovali stránku s názvem: Stydím se za svého ministra zahraničí. Nejde však o nijak masovou záležitost, počet fanoušků se zastavil ještě před čtyřmi sty.
Ještě menší podporu získala facebooková stránka Stydím se za studenty stávkující proti výsledku demokratických voleb. Členů této uzavřené skupiny (jediné ze zde jmenovaných) je 141.
Virtuální stud létá ale nejen k politikům
Tím však výčet přiznání, zač vše se lidé v Česku mohou stydět, nekončí. V dalších stránkách a skupinách lidé přiznávají, že se například: Stydím se za umělce podporující církevní restituce či v tuto chvíli již vlastně poněkud zastaralé (poněvadž vláda, které to bylo určeno, skončila, pozn. red.): Stydím se za vládu ČR a chci její demisi. Jak se dá očekávat, ve výčtu se objevují i stránky hlásající: Stydím se za svého premiéra a ministra financí (mají necelých 1900 fanoušků). Lidé se také na facebooku stydí (či styděli), za ministryni kultury Alenu Hanákovou, poněkud komplexněji to pak vzali zakladatelé stránky: Stydím se za naše politiky. Na tu chodí přes 3200 lidí.
Lidé se někdy připojují, aniž by popřemýšleli
U facebookových skupin funguje jedna zvláštnost, kterou je třeba při jejich analyzování mít na paměti. ParlamentníListy.cz se proto zajímaly, zda si jsou vůbec organizátoři a vyzyvatelé k připojení do skupinvůbec vědomi toho, do jakých aktivit se zapojují, co to může obnášet a jaké to může mít širší souvislosti. Motivací k tomu v minulosti bylo to, že se totiž ukázalo, že jedna skupina, o které redakce napsala, (měla na facebooku přes tisíc fanoušků), je tvořena zřejmě z určité části lidmi, kteří jen na ni bezmyšlenkovitě klikli myší a přidali se tak někam, o čem neměli a ani se nesnažili získat více informací. Až po zveřejnění článku pak bylo z diskusí na stránce patrné, že se začali fanouškové pídit, čeho tedy vlastně jsou příznivci.
Psali jsme:
„Každá doba má svůj styl, v jakém se nadává na poměry. Dlouho to byla jen hospoda, nyní jsou to však různé komunikační kanály, v kterých je možné vystupovat kolikrát naprosto anonymně - tedy i bez rizika toho, jaké hrozilo v těch hospodách - že když někdo řekne něco, co se druhým nelíbí, že mu přistane půllitr někde kolem hlavy. Proto jsou diskuse, chaty a konečně i sociální sítě plné siláckých vyjádření, v kterých se ti lidé navíc ještě vzájemně hecují a stupňují to. Chovají se podobně, jako dav, i když ve skutečnosti ty pocity tak vyhrocené třeba ani nemají. Těm lidem to však přináší určitý pocit uvolnění, a proto se do podobných iniciativ přidávají,“ řekl pro ParlamentníListy.cz Jan Cimický.
Fenomén doby
Podle něj jsou takovéto snahy sociokulturním fenoménem doby, vezou se na něm lidé, kteří jsou mnohdy i notorickými nespokojenci se vším, ale často hlavně se sebou. I proto se stáhnou, pokud o jejich iniciativy projeví zájem třeba novináři s nějakou otázkou. Doplnil ho pan i ředitel agentury pro výzkum veřejného mínění (STEM) Jan Hartl.
„Pokud totiž mohou ti lidé u klávesnic vystupovat jaksi masově, prostřednictvím počítačů, vše působí a vypadá jinak, než v konfrontaci se skutečností. Mnohdy, pokud by se ti lidé vzájemně skutečně fyzicky setkali, se může ukázat, že jim chybí jakékoli základní pojítko, jež by z nich tvořilo nikoli masu, ale určitou, jasně zaměřenou skupinu," shrnul.
Angažovanost většinou končí kliknutím
I proto mediální analytik Miloš Čermák mírní nadšení lidí, kteří za desítkami tisíc příznivců různých skupin na webu vidí probouzející se občanskou společnost a po letech zase skutečně silné hnutí zejména mladých lidí. „Jsem přesvědčen, že občanská i jiná angažovanost končí u členů skupin právě tím, že odkliknou členství,“ uvedl.
A stačí se podívat a udělat si obrázek o tom, jak blízko je hodnocení odborníků pravdě. Studenti se stejně lehce semkli a odklikli protest proti státním maturitám, jako se připojují k jiným skupinám. Třeba Stop fuseklím v sandálech.
Psali jsme:
Závěrem je však dobré uvést, že všichni, kdo se k nějaké skupině na sociální síti připojí, jí propůjčí své jméno a fotografii. A poněvadž převážná většina takových profilů není fiktivních a jsou za nimi skuteční lidé, skupiny na facebooku tak fungují i jako neformální petice. Mladí lidé je podporují nezvykle snadno. A tato podpora se pak může stát argumentem třeba i pro politiky, kterým se momentálně hodí „do krámu“.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová
