Oni padají a jsou z toho na větvi. Profesor Milan Zelený o velmocech, které krachují, a těch, kterým bude patřit svět

Světově uznávaný profesor Milan Zelený, který mimo jiné působil i na univerzitě v Číně a stále přednáší například na fordhamské univerzitě v USA, u příležitosti mezinárodní konference nazvané Finance a výkonnost firem ve vědě, výuce a praxi ve Zlíně vystoupil se zajímavým příspěvkem. Nazval ho Nový svět podnikání. Poté, co jeho přednáška dozněla, slavnostně ohlásil založení nadace ZET, která by mohla do podnikání, nejen u nás, vnést nové světlo i vítr. Proto první otázky směřovaly právě k této nadaci a tomu, proč vzniká.

Minulý týden jste podepsal první dokument k založené nadaci s názvem ZET. Měla by sloužit podnikatelům. Nicméně – proč si myslíte, že měla taková nadace vzniknout?

Jsem přesvědčen, že přichází éra, kdy tradiční způsoby zaměstnání už odezněly. Vyčerpaly svůj potenciál díky technologiím, globalizaci, produktivitě a všem dalším současným faktorům. Vychází z toho, že ta budoucí éra, která nastává, bude éra podnikatelů. Éra lidí, kteří nejen vykonávají příkazy, ale sami vytvářejí pracovní příležitosti – to je totiž pro nás jediná šance. Já byl inspirován Janem Baťou. Řekl už před několika desítkami let, co Evropa potřebuje. Že je to alespoň 100 tisíc vycepovaných, vyškolených podnikatelů. A bylo by po krizi. (Míněno tehdy po hospodářské krizi ve 30. letech). Říkal jsem si už před mnoha lety, že právě toto i mě zajímá a že se tomu budu věnovat. Vypracoval jsem tedy takové základy podnikatelské univerzity, to, jak by měla vypadat výuka a …nebyl žádný ohlas. Měl jsem sice v této oblasti na univerzitě asi dva nebo tři doktorandy, ale byli jsme před svojí dobou. A najednou, a to člověk vycítí – ta doba přece jen přišla. V USA jsem při jedné přednášce o tom začal tedy znovu hovořit. Věděl jsem, že bude dobré se obklopit lidmi, kteří něco umějí, a uděláme nadaci a budeme pomáhat těm ostatním, aby uměli a mohli podnikat. Mám to v krvi, měl jsem kdysi patrně být podnikatelem. Ale jelikož jsem byl syn podnikatele, chtěl jsem, jak to bývá, dělat něco jiného. A tak jsem se stal profesorem. Můj syn zase chce být a je podnikatelem. Takový je život. A když vzpomínám na otce, tak ten měl podnik, který se jmenoval ZET organizace. Pamatuju si, bylo mi asi pět let, jak mi táta ukazoval v telefonním seznamu jméno jeho podniku.

Proto tedy nese nadace jméno ZET?

Ano, proto. Byl jsem moc unesený. Pamatuju si dokonce, že na jedné stránce bylo jméno ZET podniku s telefonním číslem a hned na protější straně byl PanAmerican Airwais. Neuměl jsem tehdy anglicky, tak jsem si říkal: ‚Tenhle ten pán American… To je něco…A táta se jen smál. Název ZET má tedy pro mne hluboké kořeny. Často mně lidi říkají, tedy ti, co mě znají, že jsem se měl stát skutečně spíše podnikatelem než profesorem. Já mohu říci, že mám obojí. Ta doba, o které jsem před časem hovořil, přišla. Myšlenky byly připravené a teď se zdá, že mohou být i přijaté. Proto podnikatelská univerzita.

A proto i ta nadace, která to bude podporovat. Nabídnu to i světu. Může se to zdát poněkud velikášské, ale mám už nyní ze světa ohlasy.

Při slavnostní registraci během konference o podnikání ve Zlíně jste dokonce některé země, odkud ty ohlasy přicházejí, již uvedl – můžete je specifikovat i pro naše čtenáře?

V České republice jsme registrovaní. Ohlasy ale přicházejí též z Indie, Slovenska, Japonska, z Číny…Tam je totiž vidět, jak ten jejich čínský pohled je absolutně odlišný od evropského. Ale mně vyhovuje…

Posunuli jsme se tak k otázce, kterou jsem původně ani neplánovala. Nicméně, v souvislosti s Čínou se hovoří o tom, že bychom se možná měli začít zabývat principy čínského bankovnictví. A také se objevují dokonce zmínky o tom, že budoucnost může i pro euroatlantický svět mít též islámské bankovnictví. Co o tom soudíte?

U toho islámského mám já osobně pochybnosti. Pracuje na zcela jiných principech, pokud tomu rozumím správně, nepracuje s úrokovými mírami a má prostě jiný systém, který nakonec vedl k tomu, že ty islámské země jsou tak zaostalé a jejich ekonomika se teprve teď začíná vzpamatovávat. Právě z toho islámského bankovnictví. Tam bych si jistý tedy nebyl.

Ale čínské bankovnictví je jiná kapitola. Čínský jüan se zvedá, začíná se hovořit o tom, že ne že sice nahradí zcela dolar jako světovou měnu, ale může být směnitelnou měnou podobnou dolaru. To nahrává tedy v tomto případě tomu, že bychom se skutečně o jejich systém měli zajímat. Ono je totiž důležité sledovat vše, co se děje – ne jaký svět je, ale jaká je dynamika jeho vývoje.

Máte pocit, že to se neděje? Alespoň tedy na té ekonomické úrovni?

Existuje takový ukazatel, který odhaluje podíl dané země a jeho HDP (hrubého domácího produktu) na celkovém světovém HDP. Řekněme tedy, že máme zemi, jejíž podíl na světovém HDP nepřetržitě klesá. Co bychom o takové zemi řekli? Že je to velmoc, a dokonce že je to velmoc budoucnosti? I když tam podíl radikálně stále klesá? Asi ne. A pak jsou země, kde radikálně ten podíl na světovém HDP roste. Toho je třeba si všímat a jednat podle toho.

Z tohoto pohledu Čína patří mezi země, jejichž podíl na světovém HDP roste. A Německo zase patří k zemím, jejichž podíl na celkovém světovém HDP výrazně až dramaticky delší čas klesá. Z nějakých 15 procent v 70. letech minulého století na dnešní 3,7 procenta. To je přece padák jako hrom. A oni jsou z toho, jak já říkám, na větvi, poněvadž vidí, že tu svoji pozici ztrácejí. Klesá i podíl Spojených států. Výrazně klesá i Japonsko. A již zmiňované Německo, které je zároveň reprezentantem Evropské unie. Tedy tři nejvýraznější ekonomické mocnosti světa zaznamenávají dramatické poklesy podílů na světovém HDP...

Takže je musí asi někdo nahradit?

A na druhé straně jsou zase země, které stejně dramaticky rostou. Právě například ta Čína. Když si vezmete křivky takových skupin, tak nemůže snad nikdo normální říct, že ho to nemůže zajímat a že to lze ignorovat. Probouzení v Číně je sice stále ještě pomalé a nám škodí ideologické zatížení, ale my tu Čínu odepisujeme – a to bez logiky. Já nejsem ideolog, takže nedělím nikoho na levici ani pravici. A pokud si vezme někdo k ruce projev čínského premiéra, na který jsem před časem upozorňoval, je tam něco ideologického? Najít tam nic takového nelze – není to tam. Má to pouze inteligentní jádro.

Podle vás tedy ideologie může být překážkou ekonomickému rozvoji?

Kdybych měl ideologické klapky na očích, tak samozřejmě mohu říci: Není to úplná demokracie, vládne tam komunistická strana, utlačujou Tibet. A nikam bych se nedostal. A taky se ale nic nenaučil. Byl bych ponechaný na smetišti dějin. Mě ale zajímá, jak jim to myslí, jaké pochody v hlavě při svých rozhodováních mají. To je důležité. Oni, když řeknou něco – znamená to, že je to již napůl udělané. Tam si nemůže premiér říct, s něčím jen tak vystoupit. To už musí být vše prodebatované.

Říkáte také, jak je důležité koukat vždy hlavně na první krok, nikoli plánovat v dlouhodobém celkovém horizontu. Zmínil jste to ve svém vystoupení také při zahajování nadace ZET. To ale může znít v zemi, která plánovala na pětiletky a další časové úseky, poměrně nepochopitelně. Rozumím tomu správně, že se nemáme na budoucnost koukat s výhledem na řady let, ale raději krátkodobě?

Je třeba to upřesnit, není to tak, jak říkáte zcela přesné. Nesmí se to úplně zjednodušit. Když budu sledovat Německo a dění v něm podle médií ze dne na den, tak budu poslouchat stále, že je motorem Evropy, že ekonomika roste a tak dále. Proč ale říkám, že je nutné se dívat na vše již třeba od toho roku 1970? Protože teprve v tom dlouhodobém pohledu zpátky je vidět ten pád. To není přímka. Nelze ukazovat jen na ty náskoky nahoru a vyřvávat, že Německo je motorem Evropy. To není pravda. To je chybné.

V tomto případě je ale ta dlouhodobost (ovšem jde o minulost) dobrá. Ale když se dívám do budoucnosti, a chci v ní něco dělat, tak říkám – nelze si udělat nějakou vizi a vymyslet si, jak ten nějaký podnik bude vypadat za deset let. Protože nemáme schopnost předpovědět, co se vlastně bude dít. Pokud si tu schopnost nevytvoříme a nepoznáme zákonitosti dějin, tak se nemůžeme na tu budoucnost podívat jinak, než že budeme postupovat tak, abychom se do té budoucnosti trefili. A trefíme se jedině tehdy, že uděláme první krok, ohlédneme se, jak to dopadlo, co se změnilo a uděláme další krok. A opět vše zopakujeme. Když budeme takto postupovat a adaptovat se na dění, které se bude odvíjet, máme šanci se trefit do správné budoucnosti. A to bude ten náš poslední správný krok. Teprve ale až tehdy, když v té budoucnosti budeme. Přístup s plány a vizemi na deset let dopředu – nemůže fungovat. Neříkám, že ne definičně, ale prostě za deset let bude ta ekonomika jinde a my to nemůžeme umět odhadnout. Máme navíc dost statický pohled, neměnný.

Všichni třeba říkají – budeme se učit z krize 30. let. To přece nemá vůbec smysl – to bylo naprosto něco jiného. Průmysl tehdy byl v rozkvětu. Dneska je v útlumu. Nemyslím tím, že by se nevyrábělo, ale třeba ve smyslu toho, že nezaměstnává tolik lidí, usazují se v něm různí roboti a autoroboti. Takže je to složitější.

Když to tedy shrneme – nezatracujete dlouhodobý pohled, ale poukazujete na to, že je třeba postupovat dílčím způsobem?

Ano, jsem na jedné straně zastáncem dlouhodobého pohledu, analyzuju rozvoj ekonomiky a ten nejde do budoucna. Je třeba se dívat do minulosti. Kdykoli vám někdo dává čísla, je třeba si uvědomit, že to je tedy jen pohled do zpětného zrcátka. Nemá to s budoucností nic společného. Nemůžeme vzít minulost a promítnout ji do budoucnosti. Tím se živil kdysi Miloš Zeman a všecko, co dělal, byla vlastně blbost. To prostě nejde.

Poukazujete též na to, že z nějakého neznámého důvodu se firmy i velké subjekty na téměř celém světě bojí investovat… Máte nějakou teorii, proč se tak děje?

Vždycky se dá najít ta příčina. Ale zatím ji v tomto ohledu nehledáme správně – proto je nám utajená. Někdo říká, že je nedostatek investičních příležitostí…ale druhý mu oponuje tím, že celý svět je vyjetý z kolejí…Říká se též, že investice nejsou, poněvadž se lidi bojí budoucnosti. Ten důvod však stále nevíme – jisté je jen to, že nemůže být malicherný. Podniky i ohromné státy dál sedí na své hotovosti a dělají s ní nepředstavitelné psí kusy. Vyplácejí držitele akcií, skupujou vlastní akcie, dělají vše možné – hrají na burze, ale jen proto, aby nemuseli investovat. Tam musí být skutečně nějaký hluboký důvod. To, že ho přes veškeré snahy odborníků stále neznáme, ale ani nehledáme, je znakem zoufalství, ve kterém se nacházíme. A neberte to tak, že je to z mé strany pesimismus. Já jen říkám fakta. Když si nebudeme říkat pravdu, bude to pak ještě zoufalejší…

Takže z vašeho pohledu máme převis úspor, které měly být investovány?

Skutečně – máme převis úspor – nejen některých soukromých osob, ale i podnikových a bankovních rezerv a nenachází se cesta, jak je dostat do ekonomiky. Proto máme nulové nebo blízkonulové úrokové míry. Přitom úroková míra byla nástroj, který řídil ekonomiku tisíce let. Najednou je úrok udržovaný uměle na nule. Nedává tedy žádné signály o tom, co se v té světové ekonomice skutečně děje. My jsme tím dokázali vymlátit z ekonomiky takový úžasný a přirozený nástroj. Ukazoval, že lidi spoří, když je úroková míra vysoká. A budou investovat, když bude úrok nízký. Podnikatel bude investovat, když úrok přijde dolů. Byl to systém, který fungoval, nikdo do něj nemusel zasahovat. A teď si představte, že přijde nějaký ‚dobrák‘ (řečeno v nadsázce) a ten prohlásí, že ty úroky bude držet dole. Protože víme, že když jsou úroky nízké, že lidi i podniky investují.

Ale – my máme už 7 let úroky na nule – alespoň v těch největších ekonomikách – a lidi stejně spoří (což by neměli) a neinvestují, což by podle logiky prověřené staletími, také neměli. Je to úplně opačně. Ukazuje to, jak lidská intervence, dokáže tu ekonomiku posunout tak, že se vlastně chová téměř proti svým zájmům. Lidi budou spořit, i když je úrok na nule nebo v minusu. A dávají raději své peníze napospas spekulacím a hrám a držitelům akcií – což jsou vlastně vyhozené peníze, poněvadž vše jde opět do spekulací. To je velký problém, a kdybych na něj měl odpověď…Je otázkou, jak a zda by byla přijata. Ona totiž ta ekonomická věda je též dogmatická. Možná by to tedy mohlo být dokonce ignorováno. Takže řešení bude složité. Ale už se objevili snad lidé, kteří se tím převisem úspor nad investicemi začínají zabývat.

A odhalit to, co v tom vězí? Možná je to úkol pro vaši nadaci?

To je silné slovo. Nechci se povyšovat, říkám tedy, že vím, že to je nevyřešený problém a že se tím chce i naše nově založená nadace zabývat. Nikde jsem zatím neviděl nic, co by bylo přijatelným vysvětlením.

No možná byste takovou odpověď našel v některých knihách s konspiračními teoriemi. Četl jste někdy nějakou takovou? Pokud ano, jaký na takové teorie máte názor?

Já věřím v přirozený pohyb a vývoj. Ve spontánnost a tomu dávám velkou důvěru. Konspirační teorie mají jednu nevýhodu. Je to dle mého narušení – úmyslné, plánovité, vědomé…není to spontánní proces. Nejsem si vědom mozkové kapacity existující na této planetě, která by dokázala to, co ty teorie tvrdí – že by někdo byl schopný to celé vymyslet, naplánovat a realizovat. Proto ty teorie nemohu přijmout. Nejsem přesvědčen, že by bylo jejich naplnění v lidských silách.

Navíc nejbohatší lidi nejsou nejchytřejší, jsou zrovna tak průměrní ve své inteligenci jako my všichni. Musíme si také uvědomit, že konspirativní pohyb je velice náročný, vyžadoval by vysokou inteligenci, až mimozemskou. To není jen tak, říci si, že světem pohnu tak, abych já zbohatl a ostatní zchudli.

Dle mého názoru je to tedy vše, co se děje, fakt, který má zcela jistě své příčiny. A nebudou malicherné. Ale určitě to vše nevychází z konspiračních teorií – u kterých ani nevíme často, kdo je vytváří. Jaký má z toho zájem. Je to následek – budete se asi divit mé odpovědi – zřejmě státních intervencí. Znamená to, že stát, který pumpuje peníze do ekonomiky a vytváří levné peníze. Ty nejdou nejchudším, ale nejbohatším, ale jsou v podstatě zadarmo, a tudíž bezcenné. Nejlepší investicí je proto vlastně sázení na koně, hrát s nimi – a dělat cokoli, co zaručí jejich lepší návratnost. Kdo by se dřel se zakládáním podniku, když dostane zadarmo balík? Státní intervence jsou dle mého proto příčinou rychlé akcelerace vývoje v posledních letech. Nehledal bych za tím pravdu v konspiračních teoriích.

Závěrem se vás musím zeptat na to, co určitě mnohé čtenáře zajímá. Uvažoval jste o tom, zda byste nezkusil v příštím období kandidaturu na prezidenta?

Já nebudu nic zkoušet. Buď se to nějak vyvine a nebude jiná volba, ale nebudu hrát nějaké hry. Nechci prosit Babiše na kolenou, nebudu shánět peníze na kampaň… Navíc – já nemůžu sloužit národu, který se nechá ukecat billboardy.

Znamená to tedy definitivně NE?

Ano, je to v podstatě NE s maličkým ALE. Nevím však, co by se muselo stát, abych nemusel dělat pro mě ponižující a nepřípustné věci. Jako například zesměšňovat národ něčím, co já to považuju za odporné. To dělat nebudu, protože prostě nemůžu.

V minulém období jste tomu přesto byl blízko a o kandidatuře jste uvažoval. Nelitoval jste někdy, že jste nakonec do volby nevstoupil?

Řekl jsem jen tehdy, že kandidaturu uvážím. Byly průzkumy, vycházelo mně to dobře. Ale říkali mi lidé, abych na to nedbal. No a pak se někde objevila moje fotografie mezi ostatními kandidáty.

A já měl po jedné straně tvář avatara a z druhé strany byla jakási vědma. Moje venkovská rodina, která nikdy neměla žádné vzdělání, a další prostí lidé, se kterými mám společné to, že jsem původem také venkovan, mi říkali: ‚Prosím tě, co tam mezi nimi děláš?‘ Když mě to řekl ten nejprostší člověk, jakého znám a ptal se, tak jsem se zastyděl. A odpověděl jsem, že už tam vlastně nejsem. A zastavil jsem to, do voleb jsem s tím nechtěl nic mít společného. A tak jsem odjel do Ameriky.

Nedostal jsem se ani do stadia, že bych sbíral podpisy. Říkal jsem si – přece nemůžu do toho, že by mně podpořili, tahat mé přátele a žebrat je o podpisy, udávání jejich adres, aby to mohlo kontrolovat Ministerstvo vnitra… Politické strany mně podpořit nechtěly… když pak zřejmě budoucí prezident České republiky Zdeněk Škromach někde uvedl: ‚Přece nebudeme mít za prezidenta někoho, kdo žije v USA.‘ věděl jsem, že jsem se rozhodl správně. Ale nechci, aby to vyznělo zhrzeně. Naopak – nikdy jsem se necítil tak dobře a svobodně, jak o když jsem se rozhodl po otázce toho prostého člověka, z nápadu na ucházení se o Hrad, vycouvat.