Ta začíná rozhovorem premiéra Hackera se svými poradci, ve kterém si stěžuje na svého předchůdce. „Myslel jsem si, že je můj přítel. Ale on o mně píše šokující věci. Třeba, že mám dvě tváře,“ stěžuje si premiér Velké Británie. „To by se měl stydět,“ říká nahlas premiérův tajemník Bernard Woolley.

„Je škodolibý, proradný a vzteklý,“ ulevuje si Hacker. „Jestli myslí, že získá ještě nějaké další pocty nebo předsednictví v komisích, tak to se šeredně plete. Dokud tady budu já, nedočká se špetky uznání,“ dodává na adresu svého předchůdce.

Vzápětí ovšem zvoní telefon a po jeho vyřízení tajemník Bernard oznamuje premiérovi, že jeho předchůdce náhle zemřel na srdeční infarkt.
Premiérovi se na tváři objeví nefalšovaný úsměv. Radost z tohoto skonu ale premiér záhy dovedně skryje a začne o zesnulém hovořit jako o velkém muži, který bude velmi postrádán a smutní, že národ postihla tragédie.  Také začne ihned mluvit o státním pohřbu.