„Věřím, že mi tuto knihu nebudou mít za zlé ti chartisté a disidenti, kteří statečně a obětavě celá léta bojovali s tupostí a zvůlí brežněvovského socialismu z důvodů mravních a humánních, a nikoli proto, aby po revoluci oni, jejich rodiny a klany s kariéristickými manýrami nastolili současné amorální a asociální společenské vztahy, o nich moje kniha vypráví,“ tím předeslala autorka Zdena Frýbová děj, který ve svém díle rozvine. A který není lichotivý ani době po „sametu“ – naopak…
Fotogalerie: - 17. listopad v Praze
Fotogalerie: - Hlavy Havla
Velkým paradoxem je, že ačkoli kniha vyšla krátce po revoluci – tedy v roce 1992 (nakladatelství Šulc a spol.), a některé postřehy Frýbové se mohly zdát v té době poněkud přitažené za vlasy – dnes – po více jak dvaceti letech, jí realita dala vývojem událostí za pravdu natolik, až může někoho mrazit. Sama autorka to již okomentovat nemůže, poněvadž v roce 2010 zemřela, ovšem to, co po ní minimálně v této knize zůstalo, se dá považovat za jeden velký vykřičník. ParlamentníListy.cz vybraly několik zajímavých pasáží, které se zdají být takové, jako by je spisovatelka psala v minulých dnech.
Psali jsme:
Až lidi vyjdou do ulic
„Až to propukne a lidi vyjdou do ulic, pak záleží na tom, jestli se na Ústředním výboru KSČ (ÚV) a vnitru dostane ke slovu klika rozumných anebo naopak klika dementních šílenců, kteří budou prosazovat obušky a tanky – pak by mohlo dojít na velký masakr,“ obává se Erik, jeden z hrdinů knihy Mafie po listopadu. Nutno dodat, že jeho postava nepatří k těm kladným, avšak její profil a charakterové vlastnosti se dají lehce aplikovat na mnohé osobnosti, které má většina Čechů ve svém okolí.
Jak s odstupem dvou let hodnotíte Václava Havla?Anketa
Erik souhlasil, že změna poměrů příjde, už jen proto, že to je utkvělá představa chartistů. „Jenomže střízlivá realita je taková, že náš národ není žádnej hrr revolucionář. Měj přece rozum, každej tu má co jíst, každej má slušnou střechu nad hlavou, nikdo se nepředře. A lidí, kterým jde o něco víc a vidí ještě o kousek dopředu i za roh tu zas tolik není…“ přemýšlel.
A pár dnů před 17. listopadem řekl to, co zjistil, své manželce: „Tak už mají komunisti i chartisti obětního beránka, který nastaví kůži – studenty. Je povolena studentská manifestace, ale něco se semele.“
Psali jsme:
Sám se jakoby naoko sice divil, že v situaci, kdy to v davech vře jak v přetopeném kotli, ÚV povolí manifestaci… A jelikož románový dialog v tomto okamžiku vedl s jedním člověkem, který byl i chartistou, jeho úvahy nad tím, co se v nejbližších dnech asi stane, nekončily.
„Ti myslící, takzvaně progresivní straníci studentskou manifestaci povolili možná proto, že doufají v kult dítěte… Sáhnout na dětičky, to lidi nazvedne. Prostě když dojde k nějakýmu střetu mezi studenty a policajty, a studenti něco slíznou, tatínkové a maminky se nejspíš pořádně namíchnou a vyrážejí do ulic i oni. Nepokoje by mohly vyústit k výměně figur na nejvyšších místech…“
Když pak jeho kamarád chartista (Burda) začal řečnit o čistotě Charty, jež nesmí být ničím poskvrněna, měl se Erik co držet, aby nepodotkl otázku, jak se ta bezúhonnost tedy slučuje s faktem, že mají chartisté mezi sebou i sekerníky z padesátých let. Pochopil však, že předrevoluční a revoluční spojenectví budou mít i do budoucna tabuizovaná tajemství.
Revoluce, v níž nebylo nic ponecháno náhodě?
Když se v noci 17. listopadu 1989 ze zahraničního rádia dalo slyšet, že byl při demonstraci jeden ze studentů zabit, Erik pochopil, jak to vše bylo „promakané“.
Psali jsme:
„Mám takový pocit, že v téhle revoluci se nic neponechává náhodě. A každý výstup mají pod palcem jak chartisti, tak vnitráci. Těch bylo určitě dost mezi těmi obuškáři, aby regulovali intenzitu bitky. Ta jedna vraždička byla pojistkou, aby tátové a matky konečně zvedly taky své zadky a do těch ulic prostě museli…“ vyjádřil se perem Frýbové hrdina jejího románu.
Když pak v příštím týdnu běžel převrat již na plné obrátky, zahraniční média zprávu o mrtvém studentovi dementovala. Ale zastavit dění už nikdo nechtěl…
A tak Erik obdivoval celý geniální plán toho, co se v těch listopadových dnech událo a byl si jistý, že vše do detailu plánovala CIA, zřejmě s KGB.
Vybrat studenty ke startu revoluce je geniální. Víte proč?
Bez povšimnutí si však nezaslouží zůstat i pasáž, v níž je rozebírána idea toho, proč byli do nátlakových akcí vybráni právě studenti. Ano, je třeba zdůraznit, že nejde o knihu ryze faktografickou, dokumentární, avšak nechme na čtenáři, do jaké míry se s předkládanými úvahami autorky Frýbové lze ztotožnit či alespoň o nich přemýšlet.
Psali jsme:
Myšlenka postavit do čela nátlakových akcí studenty je velmi chytrá. Studenti totiž mohou stávkovat – jsou dobře živení, dobře oblékaní svými většinou dobře situovanými rodiči. Stávkovat můžou klidně i celý rok a pro davy zůstanou miláčkové a hrdinové, lidi jim budou naslouchat, aplaudovat, zbožňovat je. Stanou se symboly svobody a demokracie. Proč? Protože stávky studentů a herců sebeméně neporušují pohodlí a životní standard revolučně naladěných davů. Kdyby se do stávky pustili popeláři nebo pekaři, to by rázem bylo jiné. Lidi by začali brzy přemýšlet o tom, jestli tu revoluci vůbec potřebují, jestli jim nestačí vlastně to, čeho bylo dosaženo v prvních dnech… Rychle by davy přestaly skandovat to, aby vláda podala demisi, ale místo toho by davy začaly skandovat, ať rychle ta vláda zatočí s těmi pekaři a popeláři. Ovšem studenti a herci – to je jiná…
Funkce ne podle kvalifikace, ale kamarádů
V další části knihy se pak děj posametového Československa posouvá dál o pár měsíců. To nastoupila Čalfova vláda, Havel se stal prezidentem a nastala fáze odměňování zásluh.
Málokdo očekával, že funkce budou rozdávány podle kvalifikace a odbornosti. A také se tak dělo – funkce se rozdávaly v rámci rodinných klanů a kamarádšoftů. V té době si ti chytřejší povšimli několika chytrých, velmi tvrdých a ostrých hochů, kteří ačkoli chartisté nebyli a motali se kolem nich jen těsně před pádem režimu, který se dal očekávat (aby to pak využili ve svůj prospěch), se začali drát širokými lokty kupředu, aby ovládli československé hospodářství a finanční sféru. Byli mezi nimi i nedávní komunisté, kteří pouze přehodili placku KSČ za placku OF (Občanského fóra). A tahle semknutá parta hledala k sobě podobné, chytré a tvrdé chlapíky nezatížené předsudky sociálního cítění, kteří by se aktivně zapojili do radikální přestavby našeho hospodářství.
Bylo jasné, že k moci se proderou právě tito lidé – chamtiví a brutální dravci, jejichž cílem je obrovské obohacení, které legalizujou tím, že je dopřejí úzké vrstvě, zatímco drtivá většina občanů se ocitne na existenčním minimu a mnozí dokonce pod jeho hranicí.
Psali jsme:
Právě mezi tyto střelce se dostala i románová postava Erika. Už v jednom z prvních sezení mu bylo jasné, že nejagilnější chartisté, kteří by chtěli těmto elitním střelcům do ekonomické transformace kecat, budou zpacifikováni zkorumpováním. „Dopřeje se jim pocitu důležitosti, dá se jim sláva a moc s poctami, dají se jim prostředky na reprezentaci, předhodí se jim ministerstva, u kterých bude těm elitním střelcům jedno, jak fungují a zda vůbec (výjimku tvoří jen několik málo rezortů, na kterých jim záleželo),“ popisuje Erik realitu roku 1990.
Román, který odrážel nastupující zklamání Čechů
ParlamentníListy.cz děj románu nechávají utajený pro ty, co knihu nečetli a vyvolala v nich zájem. Každopádně v souvislosti s ní zaznamenaly také jeden velmi zajímavý komentář, který tuto knihu shrnoval. Zpracoval ho právník a politolog, působící pro Československou akademii věd, Jan Pinz. „Společnost, chce-li být vyslyšena, dává hlas svému spisovateli, který, má-li být toho označení hoden, nesmí být podřízen vládním doktrínám ani úředním dogmatům. Měl by být v každé situaci nad nimi svým rozumem,“ uvedl nejdříve.
Poté shrnul, že psychologicko-politický román Zdeny Frýbové odráží zklamání a beznaděj lidí – těch, které do té poslední řady na konci poslal současný režim. A to i přesto, že tam je převážná část občanů – tedy většina.
„Přitom nemálo z nich usilovalo svojí spontánní účastí na mnohatisícových shromážděních na náměstích našich měst v tzv. sametové revoluci o zlepšení dosavadního stavu. Výsledkem je však podstatné zhoršení. Občané od politických změn očekávali svobodu pro rozvoj a uplatnění svých schopností, svobodu myšlení, mluvení, slyšení i činů, ale také svobodu volby, jakým směrem se dále ubírat v ekonomice i politice. Občané nešli do ulic z hladu a bídy - tomu si za období přírodní pohromy uplynulých 40 let, jak dobu nazývají představitelé dnešní moci, odvykli - ale výhradně z touhy po odstranění politické nerovnoprávnosti a touhy po občanské spravedlnosti a všestranném uplatňování lidských a občanských práv a svobod. Listopadové NE stalinismu padesátých let a normalizačnímu režimu let sedmdesátých a osmdesátých, neznamenalo zároveň ANO ortodoxnímu kapitalismu. Stejně jako takzvaný reálný socialismus po roce 1969 nebyl demokracií, není ani současný kapitalismus demokracií,“ konstatoval Pinz ve svém rozsáhlém komentáři výše citované knihy z roku 1992.
Mimo jiné ještě zmínil to, že místo koncepční politiky zemědělské demokracie máme byrokratickou politiku zemědělské likvidace. „To všechno představuje utrakonzervativní pravicovou hospodářskou politiku z dob dětství Charlese Dickense: Diktát peněz, při němž se většina občanské společnosti skromně krčí v koutku, aby v současných poměrech nepřekážela hrstce zbohatlíků pseudosocialismu včerejška a pseudodemokracie dneška. Občan zděšeně pozoruje nejen parlamentní divadlo s neuvěřitelně špatným obsazením a vládní tahanice stále znovu uměle vyvolávané k odpoutávání pozornosti občanů od dobře organizované ekonomické katastrofy,“ pokračoval dále politolog.
A dodal, že abychom měli republiku demokratickou, sociálně spravedlivou a právně bezpečnou, je třeba se zbavit současné republiky kamarádů. Jaké to může mít dopady, popsal přitom již počátkem 20. století Robert de Jouvenel. Kritizoval tehdy úpadek státu, ke kterému zákonitě dochází po takzvané kamaraderii v politice. „Myslel tím obsazování mocenských funkcí na základě příbuzenských a kamarádských vztahů,“ vysvětlil v roce 1992 politolog z Ústavu státu a práva ČSAV Jan Pinz.
O autorce
Zdena Frýbová (30. srpna 1934, Praha - 22. února 2010 Praha) byla česká spisovatelka a novinářka.
Svou profesní kariéru zahájila v deníku Práce. Dále publikovala v různých českých a slovenských periodikách. V roce 1992 založila nadaci Robin, jejímž cílem je pomáhat bezprizorním a týraným zvířatům. Název nadace je inspirován psím hrdinou jedné z jejích nejúspěšnějších knih.
Patřila ke spisovatelům, kteří se cenzuře kontroverzních témat v době reálného socialismu vyhnuli absolutně nepolitickým psaním. Častým motivem je u ní lékařské nebo vědecké prostředí.
Ještě před listopadem 1989 dokončila román Mafie po česku aneb Jeden den Bohuslava Panenky, v němž otevřeně kritizovala poměry předlistopadového Československa zejména v souvislosti s korupčním chováním politických prominentů tehdejšího režimu. Aby mohla být tato kniha vůbec vydána, musela na základě pokynu předlistopadové cenzury přepracovat konec románu tak, aby hlavní hrdina, představitel „předlistopadové mafie“, nakonec skončil za mřížemi, čímž mělo být dokázáno, že bez ohledu na všechny negativní jevy zmíněné v románu nakonec zvítězí spravedlnost a právo. Román však vychází až v roce 1990, a to včetně doslovu napsaného ještě před listopadem 1989, v němž se končící normalizační režim ústy literární publicistky Zdeňky Bastlové snaží kritiku obsaženou v románu co nejvíce zjemnit a relativizovat.
Po listopadu 1989 začala ve svých dílech i v rozhovorech pro média (zejména Právo) velmi otevřeně akcentovat politická témata.
Její texty ústy hrdinů románů nadále kritizovaly předlistopadový režim, zároveň však nezakrývají velké autorčino zklamání nad skutečností, že zločiny socialismu zůstaly nepotrestány a že prominenti tehdejšího režimu se často velmi snadno zorientovali v nových podmínkách a na svou předlistopadovou kariéru navázali kariérou ještě úspěšnější. Jako důkaz přináší zde výše citovaný román Mafie po listopadu aneb Ryba smrdí od hlavy, který volně navazuje na román Mafie po česku aneb Jeden den Bohuslava Panenky, v němž hlavního hrdinu „osvobozuje“ (na základě rozsáhlé amnestie Václava Havla udělené počátkem roku 1990 dvěma třetinám všech tehdejších vězňů) a otevírá mu dveře do polistopadového podnikání, ale i organizovaného zločinu.
Závěrem nutno poznamenat, že Frýbová ve svých románech nijak neskrývala své levicové názory, které kombinovala s velmi tvrdou kritikou korupce a organizovaného zločinu v raném porevolučním období.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová
