Kterého z těchto mediálně známých kandidátů do Senátu byste volili, kdyby kandidoval ve vašem obvodě (či v něm kandiduje a vy ho budete volit)?Anketa
Pane profesore, vy jste byl emigrantem. Kdy jste se dozvěděl o tom, že se v Československu v roce 1989 patrně hroutí systém? Jaké byly vaše první dojmy?
Během toho roku 1989 se systém hroutil všude; už v létě jsem byl v Budapešti a pomáhal s univerzitní reformou; Němci se vzbouřili, Poláci už dávno; v New Yorku jsme spolupracovali s Rumuny. Celková nálada mezi exulanty byla, že: „Konec už byl." Čekalo se jen na Čechoslováky.
- Seriál ParlamentníchListů.cz: Osobnosti, které jsme vyzvali k hodnocení posledních 25 let v naší zemi
Předpokládám, že jako emigrant jste do Československa po svém odchodu ze země nemohl. Kdy jste pak přijel po onom 17. listopadu? V čem všem pro vás byla naše republika nová?
Do Československa jsem přijel v březnu 1990. Mezitím jsem si ještě vyřídil Fulbrightovu nadaci, abych mohl zůstat nejméně rok (zabýval jsem se aktivně českým zemědělstvím). Nic zásadně nového jsem po příjezdu nezaregistroval, v exilu jsme totiž byli dobře informovaní. Milým překvapením byly jen Slušovice. Věděl jsem o nich již dříve: Moji MBA studenti v Dublinu psali nadšené semestrální práce na téma „Slušovice“. Ukázalo se ale, že to nemělo být. Zadusili jsme své nejlepší podnikatele: tehdy, stejně tak jako nyní.
Ve své knize Ještě je čas popisujete však i to, že po několika měsících vystřídalo euforii trpké zklamání. Co vše se na něm podílelo?
To by bylo na další knihu. Celý rok 1989 Václav Havel varoval studenty před demonstracemi; když pak spontánně nastaly, nevěděl to a navíc ani nebyl v Praze. Komunisté byli i po revoluci všude kolem Havla (Čalfa, Klímová atp.); to bylo deprimující. Pak ta kupónovka za hotové – v podstatě odprodej a rozkradení státních majetků, stejně jako i prádelna špinavých peněz (viz Václav Klaus: „Stovka je stovka“). Vadilo mi i nepochopení rozdílu mezi soukromým a veřejným vlastnictvím. Takzvaná privatizace byla vlastně zveřejňováním státního vlastnictví (a zase viz Klaus: „40 let jsme si říkali, že to patří nám všem, tak si na to vydáme papír“). Na mém zklamání se podílel pak i Havlův nešťastný projev na Václavském („Slušovické černé žilky…") náměstí, kdy stál tehdy v čele ranní fronty na kupóny. Připomenout musím i objevení se Viktora Koženého, DIKů a tzv. „investičních fondů“. To bylo jen další přerozkrádání již jednou nakradeného.
Také se zakládaly investiční fondy, do kterých lákaly mnohdy známé tváře…
Ano, toto dokonce v té době masivní zakládání investičních fondů, a to převážně umělci (viz „Modré z nebe“ atp.), se na tom též podílelo, že jsem byl záhy rozčarován a zklamaný. K tomu bizarní pasivita studentů (ani jeden se nezúčastnil) při prvním výročí demonstrací na Albertově. Proto jsem na začátku roku 1991 napsal „17. listopad 1989 - byl pučem StB?" (podle Bartuškovy „zapomenuté" knihy „Polojasno“) a přešel tak vlastně znovu do „opozice“.
Pak už to šlo ráz naráz: rozbití Československa, zničení zemědělství, státní korupce, politické partajnictví... Osobní zklamání bylo veliké, ale mašli bych si kvůli tomu nehodil. Jedinec přece nemůže být zodpovědný za masu. Dnes ale sklízíme plody tehdejší „dobré“ práce.
Tím se tedy dostáváme k tomu, jak byste ty „plody“ charakterizoval. Když byste mohl zhodnotit uplynulých 25 let - co Československu a později tedy České republice podle vás daly a vzaly?
Daly nám vlastně vše, co i všem ostatním zemím východní Evropy. Daly svobodu cestovat i odcestovat. Mně osobně též vrácení českého občanství v roce 2000. Vzaly nám ekonomiku, která je dnes převážně subdodavatelská a v cizích rukou (opět viz Klaus: „Vždyť je to jedno, komu to vlastně patří“).
Psali jsme:
Nechaly nám špatnou politiku, špatné vzdělávání a špatné instituce. Ztratili jsme krok se světem, přestali jsme světu rozumět. Dodnes máme potíže, obzvláště politici, rozlišovat mezi základními kategoriemi života, jako investice-spekulace, vlastnictví-námezdnictví, podnikatel-podnikavec, instituce-institut, regulace-intervence, informace-znalost, soukromý-veřejný, krize-transformace, pravda-lež atp. Život je tak velmi těžký, chaotický a neprůhledný.
Žijete nyní spíše za mořem ve Spojených státech. Máte tak možnost hodnotit porevoluční vývoj u nás s jistým nadhledem. Domníváte se, že je naděje, abychom se postavili brzy na úroveň vyspělých zemí EU - jak nám například v 90. letech bylo slibováno Václavem Klausem?
Žiji a pracuji tak „napůl“, tedy tady i tam. Baví mě to, změna mě nabíjí. Tutéž otázku, co jste mně položila (Kdy doženeme?), jsem přitom dostal již v roce 1990. Odpověděl jsem tehdy, že nikdy. Nelze přece předpokládat, že všichni ostatní se zastaví a budou nám tleskat. Nešlo o slib, ale o politický „příslib“ (tedy lež). Všechny rozvojově porovnatelné ekonomiky se pohybují zhruba stejnou rychlostí. Proto nikoho nedoháníme. Abychom se mohli komukoliv přiblížit, museli bychom se chovat JINAK, ne jako všichni ostatní v EU. Museli bychom jinak podnikat, vzdělávat se, klást si jiné cíle, nacházet nové obory, inovační modely, nové produkty i služby a podobně. Jako tomu bylo za Baťů, Škodů, Kolbenů, Daňků… Pak bychom mohli začít někoho dohánět. Korupcí a sebeokrádáním toho skutečně nedocílíme. Chybí nám podnikatelé (podnikavců ale máme dost), podnikatelské univerzity, chybí nám touha něco umět (ne jen o něčem něco vědět), nejsme ambiciózní, ani podnikatelsky „draví“, snadno se podřizujeme ostatním, většině, kolektivu… A tak ztrácíme schopnost samostatné úvahy. A to právě v době, kdy celý svět (kromě EU) oceňuje odvahu, originalitu a iniciativu – tedy ono hledání vlastní cesty. Podřízenost myšlenkové monokultuře a intelektuálnímu incestu nemůže již stačit ani zarytým kolektivistům a peticionářům.
Psali jsme:
Rok 1989 byl významným zlomem nejen pro dění u nás, ale i v okolních zemích. Dosavadní systém se hroutil, skončila poté i studená válka. Nezdá se vám, že současné roky mohou být v něčem podobné a eventuálně přinést též i nějaké zásadní změny? Mimo jiné bohužel třeba i návrat k jisté formě studené války?
Jsem přesvědčen, že dnešní doba je přelomová. Nic už skutečně nebude, jak bylo, všechno bude jinak. Celosvětová krize je trvalá, a trvalá krize je nutně dlouhodobou transformací způsobu života i metamorfózou ekonomických pořádků. Namísto globalizace přichází relokalizace. To jsou dnešní reality, na které se měli zaměřit „otcové“ r. 1989. Ale to by pak byli otci něčeho zcela jiného. Dnes nejsme připraveni na nic, nejméně pak na průmyslový pád Německa a EU. Prostě „otcové“ nevěděli, jak a kam ten svět kráčí, ekonomicky, podnikatelsky i lidsky. Mohu jen dosvědčit, že je to, „otce“, ani nezajímalo.
Přesto bych o novou studenou válku však obavy neměl. I když se byrokraté EU o ni tak výrazně pokoušejí proti Rusku. Domnívají se, že by jim pomohla k znovuzískání ztracené politické a hospodářské moci, omezení autonomizace regionů (Skotsko, Katalánsko, Irsko, Itálie atp.), ale hlavně k novým penězům na zbrojení a tak upevnění byrokracie.
Psali jsme:
A právě tyto snahy logicky obavy vyvolávají – mezi jinými i ty o nové studené válce…
Hrozba ale dnes přece nespočívá v ideologicky definovaných politických blocích, nýbrž v mobilních seskupeních náboženských fundamentalistů. Tato prosakují skrze všechna tradiční teritoria a ideologie. Jejich rozptýlenost nedovoluje demarkační čáry, jsou vlastně všude mezi námi. Proto by Evropská unie, inspirována zmateným Obamou, raději bojovala proti Rusku než proti islamistickým teroristům. Nevíme totiž, jak takovou válku vést.
Dobře, pokud tedy hrozbu studené války vyloučíme, stále hrozba války v té nejryzejší a nejkrutější podobě zůstává. Nebo i to vnímáte jinak, že například můžeme očekávat zcela nové formy válek?
Války už budou spíše občanské a regionální, tak jako na Ukrajině, nedefinované klasickou frontou nebo linií. Jestli se Kyjev neumí postarat o své vlastní menšiny a dává přednost jejich bombardování, a jestli Evropská unie neumí či nechce s Ruskem jednat o společném postupu proti hrozbám daleko větším, pak dochází k občanské válce.
Psali jsme:
Jestli se EU míní nechat vést myšlením a chápáním světa à la Obama, pak zbývá jen počkat dva roky na jeho náhradu. Přes 64 procent Američanů je dnes přesvědčeno, že Obama nemá strategii, že neví, co dělá. Mohl by se pak klidně stát prezidentem EU, kde se taková kvalifikace vysoce cení. Mohl by tak dokončit de iure to, co už dávno v Evropě dělá de facto.
Ty současné nové formy „války" jsou charakterizovány partyzánskou mobilitou, terorizací a zneužitím civilního obyvatelstva, výrazným žoldnéřstvím, jakož i rezistencí vůči tradičním zbrojním a válečným návykům. Stejně tak jsou charakteristické manipulací společenských sítí internetu a naprostým ignorováním tradičních médií. Dezinformace, manipulace a nahé lhaní se tak stávají nejmocnější zbraní budoucnosti. Bombardujte to! Největší podporou „nové války“ je právě ta politizace a byrokratizace vojenských seskupení, jak je zřejmé i v případě NATO. Ekonomické „války“ jsou pak semeništěm válek občanských i náboženských. Žoldnéři se rekrutují z armád nezaměstnané mládeže.
Psali jsme:
Dá se tomu zabránit?
Řeknu to asi takto: Lidé, kteří spolupracují ekonomicky, se jistě nebudou chtít vzájemně napadat vojensky. Opačné tvrzení ale zůstává smutnou pravdou.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
