Úspěšný slovenský podnikatel: Změny se hned tak nedočkáme, to bude muset vymřít tahle generace politiků...

Pane Krištofoviči, setkáváme se na půdě zlínské univerzity u příležitosti založení nadace ZET Milana Zeleného. Co bylo důvodem či impulzem pro to, abyste se i vy v celé záležitosti angažoval?
Primárně to byla osobnost Milana Zeleného, se kterým se znám již více než deset let. Jeho myšlenka podnikatelské univerzity v minulosti byla vlastně mezi námi takovým pojítkem a platformou, u které jsme se názorově sešli. Jak Milan Zelený, tak i já máme navíc velmi rádi myšlenky Tomáše a Jana Antonína Bati. Za ty roky, co se známe, jsme se pak postupně stali i osobními přáteli. Pan Zelený mi byl osobním mentorem, pomáhal mi v mých podnikatelských aktivitách. Když přišel on pro změnu s myšlenkou na nadaci, tak jsem i já zareagoval pozitivně. Spolu s ostatními, kteří mají tvořit součást Nadace ZET, se chceme snažit, aby vznikalo co nejvíce dobrých projektů, za nimiž on bude stát.

V České republice již jméno Milana Zeleného zná dostatek lidí, byť zdaleka ne všichni. Jak je tomu na Slovensku?
Bohužel ani na Slovensku nejde o jméno, které by říkalo něco bližšího masám občanů. Snažili jsme se udělat kolem tohoto jména PR, zviditelnit ho. Podařilo se proto pár televizních vystoupení, takže vzdělaná komunita a lidé, kteří se hýbou kolem managamentu, si myslím, jméno Milana Zeleného umějí zařadit a registrují ho. Možná že to, že ne každý pana profesora zná, je ale také proto, že jeho názory nejsou od doby, co ho znám osobně, společné tomu, co se nese v hlavním informačním proudu. Mně osobně jeho názory a myšlenky zaujaly, i když to v některých případech trvalo dlouho, než jsem je pochopil. Ale nemusí to vyhovovat každému. Možná má na vše vliv i to, že Milan žije převážnou část roku ve Spojených státech.

Přesto se dál snažím spolu s jeho známými propagovat myšlenky i jeho knihu. V mých firmách byl Milan Zelený opakovaně dělat přednášky. Pokud to řeknu metaforou, dá se říci, že uměl zaujmout svojí přednáškou jak recepční, tak i výkonného ředitele. Je proto škoda, že se o něm neví tolik, kolik by si zasloužil.

Co jste říkal na to, že Milan Zelený uvažoval o kandidatuře na prezidenta České republiky? Umíte si ho v té funkci představit?
Chtěl bych takového prezidenta, kdyby svět fungoval jinak. Myslím si však, že člověk musí být na určité úrovni, aby z toho, co Milan říká, vše pochopil – a to se nedá od mas úplně asi očekávat. I člověk, který řadu let studoval, má s pochopením někdy delší čas problém – přiznávám to i sám za sebe. Trvalo mi roky, než jsem některé výroky, o kterých hovořil a na něž poukazoval, dokázal vstřebat a správně pochopit.

A protože jednou z úloh prezidenta je mít vliv na masy lidí ve státě, jehož je hlavou, domnívám se, že by to bylo zřejmě pro Milana Zeleného velmi náročné. Právě pro ty jeho názory a nekompromisní pravdu, kterou vysloví bez ohledu na to, co tím způsobí. Musel by to myšlení velmi zjednodušit. Vím, že by to postupně dokázal, ale necítil by se asi komfortně v prostředí politiky a politického systému. Proto když se mě tedy před pár lety ptal na názor a případnou podporu, jsem rád, že to nakonec přehodnotil. A nešel do toho. Myslím si, že by to asi nemělo úspěch.

Pokud teď přehodíme výhybku našeho rozhovoru poněkud jiným směrem, asi i vy sám jste již zaznamenal zprávy o tom, že současná lidská civilizace se nachází v jakémsi bodu zlomu. Vím, že vy na svých přednáškách říkáte: Změň sebe, a změníš tím celou společnost. Máte pocit, že lidé už začali chápat, co tím myslíte? A že jsou ochotni na sobě pracovat, aby ta změna nastala?
Pracuji s lidmi víc než dvacet let. Mými semináři ve čtyřech zemích prošlo tedy už několik desítek tisíc lidí. Takže ano, mohu říci – lidé na sobě chtějí pracovat. Pochopil jsem však, že dospělého člověka nezměníme. Člověka od puberty v podstatě změní jen buď velmi negativní, nebo velmi pozitivní životní zkušenost anebo jeho vědomá činnost. Je schopný elasticity, ale musí sám chtít.

Je pravda, že se stále více hovoří o jakési transformaci – a to i mezi politickými špičkami jednotlivých zemí či odborníků. Potvrzuje se tím to, že něco opravdu visí ve vzduchu. Co to ale bude, je těžké identifikovat. Nevidím lehké řešení. Kdybychom dokázali změnit jednotlivce, kdyby každý z nás o to usiloval a chtěl být lepší, začal se jinak chovat a dělal věci jinak, je možné, že bychom vygenerovali zase zcela jiný typ problému.

Nedá se podle vás hledat odpověď v minulosti?
Historie lidstva je historií bojů a soubojů, skutečných i v pouhých myšlenkách a teoriích lidí. Musíme akorát věřit v to, že dokážeme pohlídat, aby ta naše transformace neznamenala to nejhorší, co si lze vůbec představit. Transformace určitě přijde a probíhá. Například internet tomu napomáhá v maximální míře.

Myslíte, že bez něj by lidstvo bylo někde jinde? Neřešilo by ten jakýsi blížící se, ale neznámý přelom?
Představte si, že nikdy v historii až doteď nikdy nebylo období, ve kterém by jednotlivec získával takovou moc prostřednictvím informací. Informací, ke kterým má nyní přístup každý. Dneska napíše na internet kdokoli cokoli, a když chytí nějaký momentálně výhodný myšlenkový proud, tak jsou miliony lidí na celém světě schopní za ním jít a chytit se té myšlenky. Přitom může jít o hlásanou ideu, která může být od základu špatná a nesprávná.

Takže tu máme obrovskou svobodu v šíření informací na jedné straně. Takovou, jakou nezažili a neměli naši předkové ani naši rodiče. A na straně druhé z toho vyplývající zodpovědnost. To je velká výzva.

Budeme s ní umět naložit?
Moje zkušenosti z práce s lidmi mi ukazují, že je stále v postkomunistických zemích cítit odchovanost socialismem. A to u našich rodičů, prarodičů, ale i v naší generaci a dokonce i u mladší generace tak o deset patnáct let ode mne. Jako by čekali, že někdo druhý za ně něco vyřeší, je za vše zodpovědný. Trochu mě zneklidňuje to, že vyrostla navíc nyní též generace, která nemusela za nic bojovat. Mám totiž pocit z těch mladých lidí, že jim chybějí ambice. Chtějí si jen užívat, a mají přitom k dispozici věci, kteří před časem neměli ani nejbohatší lidé. Vždyť takový iPhone je dokonalejší, než byl nejlepší počítač před dvaceti lety, který si mohl vůbec někdo pořídit. Je to zajímavá doba a jsem tedy sám zvědavý, co s tím.

Už to zde padlo – hodně lidí si myslí, že za něj vyřeší něco – či dokonce většinu – politici. Máte pocit, že se může narodit nějaký politik, který by našel způsob, jak ty lidi táhnout určitým (správným) směrem?
Politik se stal kategorií, která není oblíbená, je nedůvěryhodná, není to nic, co by lidé chtěli dělat v tom dobrém slova smyslu. Proč? Protože ten systém nefunguje. Aspoň to je moje zkušenost. Protože mě to zajímalo, hlouběji jsem si zjišťoval, že v historii byly různé etapy vývoje. A lidstvo v nich hledalo způsoby toho, jak by měla být společnost organizovaná. I s Milanem Zeleným jsme na toto téma vedli řadu polemik. Já, mladší, jsem byl ten radikálnější, on starší a zkušenější, mě stále dával do roviny: ‚Ano, určitě by se to vše dalo dělat lépe, ale… Fakt je ten, že jen demokracie ti zaručuje, že žiješ v míru, že žiješ nejdelší dobu, kdy se nic zásadního nezměnilo.‘ Sice to není jeho doslovná citace, nicméně pointa z toho byla ta: Jasně že by se dalo vše udělat lépe.

Smutné je, že za dvacet let ani jedna z těchto našich dvou zemí neobjevila politika – lídra.Takového, který by měl důvěru, důvěryhodnost a posunul zemi výrazně dopředu. Možná u nás lze mluvit pozitivně o období dvou vlád Mikuláše Dzurindy (1998–2002, 2002–2006)… I on měl objektivně řadu nedostatků, avšak za dobu jeho funkce měl svět podnikatelů na Slovensku nejlepší a největší drive. Dařilo se budovat a stavět i do budoucnosti, vytvářet něco, z čeho do současnosti ještě nyní fungujeme.

Všichni politici přece jen ale asi špatní nejsou, v tom se asi shodneme?
Samozřejmě. Když se ale podíváme na to, co se dalo udělat a co udělané je… Výhoda politiků je, že pracují s neustálým přílivem peněz navzdory tomu, jak svoji práci dělají. Nemají ani vlastní zodpovědnost. V současně nastaveném systému je pro mne politik bohužel tedy spíše nedůvěryhodná osoba. Musím akceptovat, že jako občan to mohu jednou za čtyři roky nějak ovlivnit. Ale musím si přitom připustit i pohled Milana Zeleného, že bude muset vymřít ještě zřejmě nejméně jedna generace politiků, a pak může dojít ke změně. Za takových 40, 50 let obě dvě země budou mít o hodně rozumnější vedení. Mladých – dneska možná teprve batolat či ještě nenarozených budoucích politiků. Ti ty naše země opravdu posunou dopředu. Kratší řešení nevidím. Zvlášť když vidím, že nám navíc chybějí pozitivní vzory.

To je opět stejné jak v Česku, tak i u vás na Slovensku…
Politik má obrovský prostor v médiích. Když se na to ale dívá mladý člověk – hovořím nyní hlavně za Slovensko – tak neznám nikoho, kdo by mluvil pozitivně na téma politické vedení státu. Tam tedy ten příklad hledat nelze i při velké snaze.

Poněvadž neznám detailně slovenskou politiku, mohu mluvit nyní hlavně za tu českou. V ní se objevuje jakýsi módní trend – a tím je obhroublost. Politici, aby si získali popularitu nejširších mas, se prostě vyjadřují často až vulgárně. V tom bohužel mnozí příklad vidět mohou – byť nejde o takový, o jaký bychom asi měli usilovat… Co o tom soudíte?
To, co mně vadí, je to, že celý systém je nesprávně nastavený. Politik se chová tak, jak ten systém funguje. Znamená to, že člověk jakmile pozná algoritmus toho, že té mase je třeba něco slíbit, tak toho využívá. Vychází mi z toho pak fakt, že slušný člověk nemůže v současném politickém systému dlouho vydržet.

V mé mapě světa by měli mít navrch lidé, kterých si vážím, jež jsem ochotný následovat, kteří jsou pro mne inspirací, jsou slušní, jsou to prostě ti nejlepší z národa. Jenomže tak volební systém nefunguje, aby je vygeneroval. To bychom se dostali až k filozofii toho, co jsme s Milanem Zeleným rozebírali vícekrát. Tedy že zatím se nic lepšího prostě nepodařilo a zřejmě to ještě neumíme vytvořit. Byl jsem s tím vždy nespokojený, a proto jsem se ptal, proč to mám tolerovat? Dočkal jsem se odpovědi, že proto, že to neumíme změnit. Možná se to podaří mým dětem nebo vnoučatům. Je tedy třeba na to pohlížet z pohledu evoluce lidstva a toho, co v takové evoluci znamená dvacet let. Nic – pouhý okamžik.

No ale přece jen je přirozené, že bychom tu snahu o změnu a její realizaci chtěli vidět a zažít všichni. Hrozí pak, že propadneme deziluzi…
Jeden z našich bývalých politiků, Jozef Banáš, napsal knihu nazvanou Idioti v politike. Byl jeden z těch, kterému věřím, že jako inteligentní a čestný člověk tam nemohl vydržet dlouho a stáhl se brzy zpět. Když popisoval systém, je třeba uvést na pravou míru, že nešlo o negativní konotaci. To slovo idioti je v té knize míněno spíš kladně. Ani tam jsem řešení nenašel. A protože mladí lidé také řešení nevidí, deziluzí zřejmě procházejí a výsledkem je, že odejdou do zahraničí.

Třeba by to chtělo větší motivaci pro politiky a mohlo by se docílit změny rychleji?
Politici by měli mít jinou strukturu odměňování. Měli by být odměňováni za výkon a za výsledky té země, kterou vedou. Měli by mít přímou, nejen trestněprávní, ale i hmotnou zodpovědnost za svoje činy, jako to mají podnikatelé. Aby se změnila typologie lidí v politice, v čele státu musí být změněno mnohem více systémových věcí.

Stále to nezní nijak pozitivně…
Ale ano, jsem optimista. V budoucnosti se to určitě změní. Vysvětlím i, proč si to myslím.

Vždyť za časů Winstona Churchilla a výrazných historicky politických osobností, když cokoli taková osoba udělala negativního, dozvěděla se o tom jen hrstka lidí. Dnes internet umožňuje takovou pluralitu názorů, možnost šíření pozitivních i negativních informací, že podle mého dojde právě v důsledku toho ke změně společnosti k lepšímu. Už ani ti politici nebudou moci totiž dělat všechny ty negativní věci, které se dosud děly… Ovšem je k tomu zapotřebí, aby zareagovala ulice i mainstream.

Dosud je to tak, že lidé si něco přečtou na internetu, řeknou si, že je to hrozné, ale nakonec nad tím mávnou rukou – tedy hovořím nyní zase spíš za Slovensko. Tak to u nás funguje. Ti lidé nahoře nemají tedy důvod něco chtít změnit. Ale ti lidé níž, ti ano.

Kdo je Peter Krištofovič?
Absolvent Fakulty podnikového managementu Ekonomické univerzity v Bratislavě. Již během studia se vypracoval na pozici okresního ředitele ve finanční společnosti, kde odpovídal za vedení a řízení týmu čítajícího 150 lidí. Roku 1996 založil vlastní poradenskou společnost AFS SK, později založil nadnárodní společnost Salve Group, kde je jejím majoritním akcionářem. Po letech úspěšného působení na trhu finančního poradenství v současnosti podniká na Slovensku, v Česku, na Ukrajině a v Rumunsku. Patří ke špičkovým školitelům, lídrům (více než 50 000 spolupracovníků), motivátorům a k obdivovatelům myšlenek Tomáše Bati. V současnosti rozjíždí, kromě nových byznys příležitostí, také unikátní projekt vzdělávacích a motivačních seminářů pod hlavičkou PK Academy, se kterým míní expandovat nejen na Slovensku či v Česku, ale výhledově v dalších evropských státech a Asii.