Jaroslava Pospíšilíka redakce oslovila v jedné z bohumínských ulic. „Pracoval jsem deset let jako horník, asi od roku 1984. Lákal mě totiž na tehdejší poměry celkem solidní plat. Vydělával jsem zhruba kolem šesti tisíc, což bylo podstatně víc, než na kolik si přišli za komunismu lidé v jiných zaměstnáních. Navíc mě v té době opustila manželka a musel jsem se sám starat o dceru. Takže rubat černé uhlí v jednom z ostravských dolů tehdy vypadalo jako dobrá příležitost,“ řekl čtyřiapadesátiletý Pospíšilík.
„Musíme si uvědomit, že všechny výhody, co horníci měli, byly na úkor jejich zdraví. Zaprášení plic, choroby dýchací, kloubová a další onemocnění. Podle analýzy z let 1986 až 89 byla střední doba dožití horníků v Ostravě 53 a půl roku. Spousta lidí tam však šla s vidinou vysokého výdělku,“ připomíná pro ParlamentníListy.cz Jan Sábel, předseda Odborového svazu pracovníků v hornictví.
Přišel o práci, zničil si zdraví, skončil na ulici
Pospíšilík poukazuje na to, že brzy po převratu se situace dramaticky změnila. „Brzy důl zavřeli, a tak jsem se musel začít poohlížet po jiné profesi. Práce horníka byla velmi náročná po fyzické stránce. Stálo mě to nemocné plíce a problémy s pravým ramenem, které přetrvávají dodneška. Na invalidní důchod prý nemám nárok a protože jsem nenašel už žádnou stálou práci, jsem zhruba od ledna 1995 střídavě na ulici. Když seženu nějaké peníze, tak bydlím na jedné ubytovně,“ doplnil bývalý horník.
A pokračuje: „Řekněte mi, kdo dnes zaměstná nemocného chlapa, kterému už táhne pomalu na šedesát? Nikdo. I když jsem vyučený strojař, dneska práci neseženu, zvlášť když už není zdraví to, co kdysi bývalo. Je to zoufalství, ale co se dá dělat. Já už to nějak doklepu, ale mladá generace, ta je dnes úplně odepsaná. Já měl za komunismu alespoň nějakou jistotu, ale co ti mladí. Ti dnes nemají po škole nic,“ uvedl Pospíšilík.
Za všechno může Klaus
Podle něj podobné osudy lidí na Ostravsku nejsou nic ojedinělého. „Spousta lidí tu skončila jako já. Dnes je tu děsivá nezaměstnanost, takže jsou lidé v beznadějné situaci. Musí z něčeho žít a bez podpory státu se neobejdou. Jenže ten na ně tak akorát kašle. Jasně, že jsem věděl, do čeho jdu, když jsem šel dělat horníka. Musel jsem počítat s tím, že riskuju zdraví, ale potřeboval jsem peníze. A nemůžu přece za to, že důl zavřeli a na jinou práci jsem pořádně nenarazil, i když jsem ji usilovně hledal,“ prozradil.
„Dá se to zobecnit tak, že lidé, kteří pracovali v dolech, když museli skončit, tak uplatnění hledali opravdu hodně těžko. A to je třeba vzít v úvahu, že v rámci Ostravsko-karvinského dolu dříve pracovalo více než 110 tisíc lidí. Po roce 1990 se začaly doly zavírat, a tak jich zůstala sotva třetina,“ poukazuje pro ParlamentníListy.cz předseda OS pracovníků v hornictví Jan Sábel.
Vlády se o tuto skupinu lidí nedokázaly, ani nechtěly postarat
Na dotaz redakce, kdo tedy podle něj nese největší odpovědnost za situaci, do které se dostal, Pospíšilík odpověděl: „Za všechno může Klaus. Kvůli jeho slavné privatizaci, kdy se rozkradla celá zem a už ani není z čeho krást, to tu dnes vypadá tak, jak to tu vypadá. Politická situace je neúnosná, politici jsou jen pro srandu a nevím, co bude obyčejný lid dělat, ale přál bych si, aby se lidé vzbouřili a nenechali si už dál kálet na hlavu,“ uzavřel vyprávění svého příběhu bývalý horník, dnes bohumínský bezdomovec.
„Cítím jako značnou křivdu, že jak minulé vlády, tak ta současná se o tuto skupinu lidí nedokázaly, ani nechtěly postarat. Když si vezmete nový důchodový zákon, tak ti horníci by měli pracovat do 65 nebo 67 let, to je katastrofa. Pro srovnání tak ještě dnes v Polsku platí, že po odpracování 25 let v dole může jít takový zaměstnanec do důchodu,“ tvrdí Jan Sábel s tím, že v Evropě jsme výjimkou v tom, že by horníci měli chodit do důchodu jako ostatní občané.
-
Další autentické příběhy ParlamentníchListů.cz ČTĚTE ZDE
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Petr Kupka, Jiří Hroník
