Transformací, nebo zásadních společenských změn se lidé vždy obávali. Báli se, zda nepovedou k horšímu… Přesto k nim docházelo.
„Transformace se nedají zastavit a je mnohem moudřejší snažit se je pochopit, přizpůsobit se jim a využít nově nabízených příležitostí. Návrat není možný: Průmyslová ekonomika se nikdy nezvrátí zpět v ekonomiku agrární. Evoluce probíhá jedním směrem, ne v cyklech. Návrat k výchozí normále je vyloučený. Přežijí jen ti, kteří se dokážou přizpůsobit a využít nových realit. Politici mezi takové lidské druhy nepatří,“ řekl na toto téma ParlamentnímListům.cz světoznámý profesor ekonomie Milan Zelený. Ten v roce 1991 vydal knihu s názvem Ještě je čas. Ačkoli se tehdy nesetkala s takovou pozorností, jak se možná očekávalo, ukazuje se, že se v mnoha oblastech, které tam profesor Zelený zmiňuje a nastiňuje jako varovné signály, téměř trefil „do černého“. I přesto, že se v onom období na jeho adresu nepříliš lichotivě vyjádřil Václav Klaus, který ho pojmenoval jako „nějakého neznámého pana profesora" (12. 11. 1990, Občanský deník a Východočeský večerník).
„I když mi ekonomické předpovědi beze zbytku vyšly, doufám, že u politických předpovědí tomu tak nebude. Jestli nenastane zásadní zlom v myšlení a postoji veřejnosti, čeká naše národy nejméně čtyřletá diktatura silně menšinové strany, organizované podle tvrdých stranických linií a ideologií, dominované demagogií a frázemi a vedené vychytralým, po moci žíznícím a zcela arogantním bankovním úředníkem,“ uvádí mimo jiné Milan Zelený v této jedné ze svých česky vydaných knih. U příležitosti nadcházejícího 25. výročí tzv. sametové revoluce se na svých stránkách rozhodl plný text knihy Ještě je čas uveřejnit (Nakladatelství Alternativa, Praha, 1991). Svým způsobem tak dává důkaz toho, že platnost jeho myšlenek zřejmě roste s časem.
Psali jsme:
Vadí vám, když politik mluví sprostě?Anketa
Čtenářům se svěřuje mimo jiné například s tím, proč je (opět) v opozici. Paradoxem je to, že jeho slova se zdají být aktuální stejně jako v roce 1991.
Radost exulanta, kterou záhy vystřídalo zklamání
Milan Zelený připomíná to, že snad ani nelze popsat opojnou radost exulanta, který se po pětadvaceti letech dozví o pádu komunistické vlády a o možnosti návratu domů. Ovšem dodává, že nelze popsat ani absurditu zklamání člověka, který se po plných čtyřiceti letech opozice octne již po dvou měsících kýženého „návratu" opět v opozici. Proč se tam dostal?
„Především nejde o opozici dobrovolnou. Můj původní instinkt byl prostý: Člověk, který strávil čtvrt století ve stalinismu a čtvrt století v USA, se již otrkal a lecčemu přiučil - chápe, že je třeba pomoci, své zkušenosti sdílet a zúčastnit se. V opozici jsem se prostě ocitl, i přes snahu pomoci. Snažím se jistě o něco jiného než představitelé tohoto státu. Svým národem si zatím tak jistý nejsem,“ uvedl profesor ekonomie ve své knize.
A vysvětlil i to, proč si nebyl jistý svým národem.
„Protože uráží a bolí, když ti, před kterými jsem v roce 1967 utíkal, jsou i dnes vysokými úředníky v řídícím aparátě tohoto státu. Komunisté jsou i nadále jmenováni do vysokých vládních a diplomatických postů, bez ohledu na cítění občanů i exulantů, bez ohledu na kvalifikaci. Komunisté, kteří profesionálně pomáhali ‚budovat‘ padesátá a šedesátá léta, nikomu nevadí; podnikatelé, ‚jézeďáci‘, inženýři a prodavači, kteří byli komunisty, vadí všem. Ve všech civilizovaných zemích se politické přestupky a zločiny řeší a trestají ‚odshora‘ - nikdy ne ‚odzdola‘. Jak prosté,“ konstatoval Milan Zelený.
A dodal: „Protože bývalí komunisté tato absurdní jmenování do funkcí neodmítají, za svou minulost se neomlouvají, ale spíše stranickou příslušnost rychle mění, zapírají či zakrývají. Směšné, zbytečné a nesmyslné: Značka bez stranické příslušnosti pak prostě označuje bývalého komunistu. Nikdo neunikne spravedlivému soudu dějin. Protože jsou urážlivé a ponižující obrazy a fotografie dosud živých pánů s knírky, kteří na mě civí z průčelí budov, výkladních skříní, poštovních známek, zdí kanceláří a televizních obrazovek. Už jsem se s tím vícekrát setkal, téměř si na to zvykl, ale stále se toho bojím,“ přiznal Zelený.
Lidmi se nesmí manipulovat, musí se podílet a zúčastnit
Ve vyjmenování důvodů svého opětovného působení „v opozici" však Milan Zelený pokračuje dál. „Nemám rád, když se zapírá, popírá, zkresluje a upravuje. Tajnůstkářství, polopravdy, nepravdy a skoropravdy mohou být funkční pouze na socialistickém tržišti, ne však ve věcech demokracie. Lidem se musí říkat pravda. Lidem se nesmí zamlčovat pravda. Lidmi se nesmí manipulovat, lidé se musí účastnit a podílet. Proč? Protože to jsou lidské bytosti.
Psali jsme:
Oficiální nálepky, přízviska a nadávky do demokracie nepatří. Lidé, kteří se státní propagandou nesouhlasí, přece nejsou fašisté, bolševici, staré struktury, temné žilky, extremisté, šaškové či pravičáci. Lidé nejsou ani židozednáři, levičáci, psychopaté, bulvárníci, nebo, nejhorší z nejhorších, ‚ti, kteří za socialismu kradli‘. Jestliže s někým nesouhlasíme, je třeba vysvětlit proč, a ne vypálit mu na čelo rudý cejch. Závist a nenávist je třeba překonávat činy, nikoli ji symbolicky vylepovat po nových sloupech,“ napsal v roce 1991 profesor ekonomie v knize Ještě je čas.
Přiznal též, že nemá rád ty obrovité „placky" na klopách bývalých komunistů, poněvadž z nich jde strach a nejsou ani vkusné (v 90. letech byly skutečně doplňkem mnoha politiků, pozn. red.).
Šoky a slinění? Možná pro zvířata, ale není to důstojné pro lidi
„Jsem přesvědčen, že obětí a utahování opasků již bylo dost. Neexistuje totiž žádná teorie, která by zdůvodnila, proč po bídě musí na lidi přijít bída ještě větší aneb Jak bohatství lze dosáhnout rychleji radikální pauperizací. Není takové teorie. Jsem přesvědčen, že šoky a slinění mohou být za určitých podmínek vhodné pro omezenou experimentaci s krysami či psy, jsou však zcela nevhodné a nedůstojné lidí, rodin a jejich dětí,“ uvádí mimo jiné dál Milan Zelený.
Přiznává i to, že mu vadí, že představitelé státu nemluví o lidech, ale o sazbách, procentech a kvótách. „Navíc se tomu říká ekonomie a mnozí se pod to podepisují. Je mi až stydno za mocné, kteří veřejně předepisují hořké kapky utrpení a ponížení - pro lidi zcela bezmocné. Je mi stydno i za ty bezmocné, kteří tyto arogantní předpisy mocných přijímají s ovčí pasivitou stoiků.
Psali jsme:
Protože stát, který nám veškeré „vlastnictví" prostě zkonfiskoval či ukradl, a kterému tedy legitimně nic nepatří, nám to nyní chce prodávat zpět v aukcích za hotové a vyměňovat za kupóny. My všichni, zaměstnanci i občané, jsme za tyto statky zaplatili již mnohokrát: nízkými platy, vysokými daněmi, zničeným zdravím, zničenou myslí a zničenými životy posledních čtyřiceti let. Komu tedy platíme? Za co? A proč?“ ptá se dál ekonom.
Ti, co své statky zaplatili, zůstávají pouhou námezdní silou
Nepovažuje tehdy stejně jako nyní proto za morální, že ti, kteří za své statky již mnohokrát zaplatili, nedostanou nic a zůstanou námezdní silou, zatímco ti, kterým již zaplaceno bylo a kteří potřebnými balíky hotovosti disponují, získají nyní vše a zřejmě na věčné časy. „To, že si stát i nadule ponechává procenta v této neřestnosti, lze již považovat za tragédii řeckých proporcí. Nová ústava, bude-li za něco stát, bude muset prohlásit historické reformy let 1990-1991 za protiústavní. Kdo dnes přejímá odpovědnost? Protože se vytváření státních akciových společností, kontrole podniků státem, státní intervenci a státnímu podnikání i nadále říká deetatizace. Protože státním monopolům, státním podnikům a státním akciovým společnostem bylo umožněno volné určování cen, a i nadále se tomu říká liberalizace,“ pokračuje Milan Zelený ve své zpovědi, proč stojí v opozici, ačkoli si to rozhodně nepřál.
Zmiňuje v ní celou řadu dalších jevů – těch, co trápily společnost v 90. letech, kdy knihu psal, ale i takových, které přetrvávají do současnosti.
Psali jsme:
„Škodovka, která byla až dodnes symbolem naší zašlé slávy a zbývajícího umu, bude vbrzku ze 70 % Volkswagen, 30 % stát a 100% námezdní pracovní silou. Protože jsme nepochopili batismus a urazili továrníka Baťu, kterého nám závidí celý svět. Protože představitelé státu stále ničí, rozbíjejí, rozdělují, parcelují, rozdávají a rozprodávají, co jim nepatří.
Jsem již unaven z koordinačních center, která nikdo nekoordinuje a která se stala centry lidí neschopných, nekvalifikovaných a závistivých. Jejich kádrovaní, čistky, fízlovské dotazníky, plakátování a vykazování aktivity mi připomínají rudé buňky let třicátých a mládežnické fanatiky let padesátých. Atmosféra strachu, vyhrožovaní a dogmatické sebejistoty v sebepravdě jsou stejné - a stejně ponižující,“ popsal dál Zelený.
Důvodů, proč je i nyní věhlasný profesor v opozici, je dlouhá řada
Opozičníkem se stal prý i proto, že se bývalí komunisté, klasičtí populisté a novodobí etatisté prohlašují za pravičáky a konzervativce, zatímco pravičáci a konzervativci jsou oficiálně nazýváni fašisty, nacisty a extremisty, podobně i bývalí političtí vězňové a nezávislí novináři.
„Proč jsou jakýkoli nesouhlas či vystoupení proti bývalým komunistům, fóristům či ministerským ekonomům okamžitě označeny za podvrh StB, za bolševísmus nebo za práci starých struktur? Spíláme sice starým strukturám, ale jejich špinavé peníze a hotovost za akcie či za kupóny přijímáme s hltavou radostí. S absurdním nadšením se zaměstnanci, bývalí nevolníci, stávají dobrovolnou námezdní silou. Protože ČSFR dnes vedou lidé, kteří vášnivě a náruživě dělají, co neumí, a co umí, nedělají vůbec. Jde strach z ševců, kteří se nedrží svého kopyta,“ uvedl v roce 1991 Milan Zelený fakt, který platí i po více jak dvaceti letech.
Psali jsme:
Zajímavé je pak i to, jakým způsobem poukazoval na zahraniční politiku naší země.
Poslali jsme vojáky, kam jsme nemuseli?
„Dosud jsme si nevyjasnili vztah k zahraničí. Chtěli jsme měnit svět a jeho instituce, ale doma jsme si ani minimální pořádek udělat neuměli. Poslali jsme vojáky tam, kam jsme nemuseli. Kde je však gesta opravdu třeba, jako v Pobaltí, tam nepošleme ani ministra zahraničí. Tleskáme, když americký prezident nazve bývalého komunistu hrdinou, místo abychom ho vyvedli z bludu.
Zveme si a vítáme zahraniční investory a poradce, ale když přijdou a chtějí investovat či radit, tak je ponížíme, vyženeme a ještě pomluvíme,“ uvedl ve své knize Milan Zelený.
A všiml si i dalších jevů, které platí stále. „Co Čech, to muzikant, může být sice pěkná tradice, ale ‚Co muzikant, to politik‘, již ne. Jmenování amerického drogisty a hudebníka Franka Zappy prezidentským poradcem pro zahraniční investice v ČSFR - i přes podstatné decibely rockové skupiny ‚Kapitána Hovězí srdce‘ - představuje pochybné politické rozhodnutí. Zappova kvalifikace je nesmyslná pro cokoliv a kdekoliv, ale nemůže znamenat vůbec nic v zemi, která by chtěla případně přejít na tržní hospodářství. Přitom vysocí představitelé ČSFR euforicky ‚radili‘ Kongresu USA, že Československu lze nejlépe pomoci tím, že USA pomůže Gorbačovovi - což se také stalo, i přes přání většiny prostých ruských lidí. Západ je však schopen své chyby napravovat, představitelé ČSFR ne,“ vyjmenoval ve své knize další slabé stránky tehdejšího Československa, které se však mnohdy dochovaly až do současného Česka, Milan Zelený. I proto se rozhodl knihu volně zpřístupnit v plném znění na internetu.
Psali jsme:
Kdo je Milan Zelený
Působí jako globální profesor systémů řízení a propagátor soustavy řízení Baťa. Je zastáncem kapitalismu svobodného (ne volného) trhu, nestranického a neideologického přístupu k ekonomice. Dlouhodobě je na prvním místě nejcitovanějších českých ekonomů.
Jako Professor of Management Systems na Fordham University v New Yorku se specializuje v oblastech strategie, řízení znalostí, soustavy řízení Baťa, multikriteriálního rozhodování, produktivity práce a systémů podnikového řízení. Působí také na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, Xidian University v Xi’an v Číně a mnoha dalších.
Je autorem téměř 500 odborných publikací (v angličtině) a přes 600 esejů, povídek, populárních a novinových článků (mnohé i v češtině). Je zakladatel a šéfredaktor časopisu Human Systems Management (přes 33 let), člen desítky redakčních rad mezinárodních časopisů. Je autor řady knih: Multiple Criteria Decision Making, Human Systems Management, Linear Multiobjective Programming, Autopoiesis: A Theory of Living Organization atp. Česky pak např. ČSFR očima exilového ekonoma, Ještě je čas, Cesty k úspěchu, Hledání vlastní cesty, Neučte se z vlastních chyb, Všechno bude jinak, To vám byl divný svět a dalších.
autor: Alena Hechtová
