První nápis, který jsem po přistání viděla na jedné z budov letiště, hlásal: Leningrad – město hrdina.

Byla jsem tu poprvé v životě. Kolega fotograf Jirka Skupien, který mě doprovázel, je však zkušený cestovatel, dokonce pěšky v mrazech přešel zamrzlý Bajkal a nezabloudil, a tak jsme trasu z letiště Pulkovo do centra pohodlně zvládli. Autobusem a metrem. Petrohradské metro je hodně hluboké, město je postavené na bažinách. Jízdenka stojí jenom 35 rublů, a pokud nevyjdete turniketem ven, můžete zkoumat podzemí celý den. Některé stanice působí jako rozsáhlé, dobře osvětlené bunkry s mnoha železnými vraty po obou stranách. Ta se otevírají až po příjezdu soupravy a pak nastoupíte rovnou do vlaku. Linky jsou čtyři, barevně odlišené a všude na stěnách jsou přehledné mapy, kde názvy jsou psané nejen azbukou, ale pro „inostrance“ i latinkou.

Složitější je to s čísly na domech, protože Petrohrad je plný dvorů, dvorků a vnitřních bloků. Ale paní Jekatěrina, zaměstnankyně cestovky, u které jsme si objednali byt, nás vyhlížela na chodníku a podle kufrů identifikovala už zdálky. „Jirži a Lenka? Přivezli jste nám krásné letní počasí! Ale šeříky tu ještě nekvetou…“