Rozhodnutí vlády schválit zrušení koncesionářských poplatků by v případě definitivního schválení parlamentem vyvolalo masivní společenské nepokoje. V rozhovoru s publicistou Čestmírem Strakatým to prohlásil herec Jiří Lábus. Podle jeho slov by takový krok vyhnal do ulic i ty občany, kteří se běžně k politickému dění vůbec nevyjadřují.

Lábus řekl, že v této otázce „zůstává mírným optimistou“ a spoléhá na odpor veřejnosti. „Já si myslím, že ta reakce na to, kdyby se tohle opravdu stalo, by byla velká. Myslím, že by vznikly velké nepokoje a že by se ozvali i lidé, kteří se jinak vůbec neozývají,“ uvedl herec v reakci na aktuální vládní kroky. Zároveň dodal, že premiér Andrej Babiš (ANO) se demonstrací velmi bojí, což by mohlo pomoci situaci zvrátit.

Fotogalerie: - Pochod před Českou televizi

Za kritickou hranici, která by vyžadovala okamžitou aktivitu, považuje Lábus moment, kdy by politická moc začala přímo diktovat obsah vysílání České televize a Českého rozhlasu. „Kdyby se to tak schválilo a řeklo se, že ti, kterým budou patřit ty peníze a tyto televize a rozhlas, by určovali, co tam bude a co tam nebude, tak to by byla velká reakce od lidí. To už by byl potom krok ke všemu,“ řekl Lábus s tím, že nezávislost veřejnoprávních médií považuje za klíčový pilíř demokratické společnosti.

V pád komunismu nevěřil, podepsal Antichartu

Anketa

Kdyby Česká televize dnes přestala existovat, byla by to škoda?

Byla by to škoda

2%

Nebyla by to škoda

96%

Nevím / Je mi to jedno

2%

hlasovalo: 16269 lidí

Herec promluvil také o tom, jakým způsobem fungoval a uvažoval během minulého režimu, kdy se musel vyrovnávat s tlakem komunistické moci. Přestože mu rodiče v některých chvílích radili, aby do komunistické strany vstoupil, pokud chce dál točit filmy, Lábus tuto možnost odmítl. Přiznal však, že má pochopení pro rodiče, kteří podlehli vydírání režimu kvůli budoucnosti svých dětí.

„Kdyby mi někdo řekl, že můj syn nepůjde na vysokou školu, když nevstoupím do KSČ, vím, že to vůbec pro ty lidi nebylo jednoduché. Každý člověk je svým způsobem jiný a já pochopím někoho, komu dali takový nůž na krk. Co měl ten zoufalý rodič dělat? Ten režim byl v tomhle tak zrůdný a strašný,“ zavzpomínal na totalitní praktiky.

Vrátil se také k jednomu z nejkontroverznějších momentů své kariéry, kterým byl podpis Anticharty v roce 1977. Tehdy jako mladý začínající herec podepsal dokument bez hlubšího přemýšlení pod tlakem vedení divadla, které argumentovalo možným uzavřením celé scény.

„Byla to chyba, bezesporu jsem si to uvědomoval. Ale zase jsem si říkal, kdyby to nepodepsala větší skupina lidí, kdo ví, co by bylo s divadlem. Já jsem měl to divadlo v té době hrozně rád,“ vysvětlil s tím, že tehdejší politickou situaci bral jako neměnnou realitu. „Já jsem měl pocit, že to tady bude sto let. Opravdu už jsem nevěřil, že by se to dalo nějakým způsobem zlomit,“ dodal herec.

Svou tehdejší loajalitu vůči režimu prý pociťoval do chvíle, než společnost dospěla do bodu, kdy už pro něj nebylo možné mlčet. V té době pro něj byla zásadním útočištěm scéna divadla Studio Ypsilon, kterou popsal jako ostrov svobody v komunistickém marasmu. Orgány do jejich repertoáru příliš nezasahovaly, a to především díky zakladateli Janu Schmidovi.

„Byl jediný straník v divadle, ten tam musel být, aby to divadlo vůbec mohlo existovat. Jiný komunista v souboru nebyl,“ uzavřel Lábus s tím, že režisér dokázal před komunistickými cenzory jakoukoli provokaci vždy obhájit a „okecat“.

Lábus s Kaiserem si v šatně vyvěšovali články z Rudého práva

Specifickou formou vzdoru a úniku před šedivou realitou totality se pro Lábuse a jeho kolegy stala politická satira, kterou pěstovali přímo v zákulisí divadla. V šatně Studia Ypsilon si herci vytvořili svérázné prostředí a parodovali tehdejší mocné.

„Byl tam dokonce rudý nástěnkář v šatně. Na nástěnku se věšely články z Rudého práva. Já jsem byl předseda ROH a Olda Kaiser byl místopředseda ROH,“ popsal Lábus absurdní humor, kterým se tehdy s kolegy bavili.

Tento interní humor pak často přerůstal v improvizované scénky zaměřené na nejvyšší komunistické pohlaváry, včetně tehdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše. Herci si představovali, jakým způsobem se tito rigidní politici baví v soukromí, když zrovna nečtou budovatelské projevy.

Fotogalerie: - Galerie Vlastina

„Tak jsme si jednou hráli o pauze s Oldou, to si pamatuju, jak Jakeš přijede na Kubu a spadne tam do mašiny na exkurzi. Takové legrace jsme si dělali,“ zavzpomínal Lábus na uvolněné momenty v zákulisí.

Podobné úvahy o komunistických špičkách stály také u zrodu některých legendárních scének v populárním pořadu Možná přijde i kouzelník. Lábus prozradil, že s Kaiserem často přemýšleli nad tím, zda mají tehdejší mocní, jako byl předseda federální vlády Lubomír Štrougal nebo sám Jakeš, vůbec nějaké lidské emoce nebo smysl pro humor.

„My jsme si říkali s Oldou, jestli ten Štrougal nebo Jakeš mají nějakého rozesmívače. Jestli je někdo, když mají těžké problémy s vládou, pobaví a rozesměje, jestli mají nějakého šaška,“ vysvětlil herec inspiraci, která nakonec vedla k vytvoření slavných televizních skečů.

Psali jsme:

Doležal (SPD): Exekuce za neplacení koncesionářských poplatků jako systémový problém

Ministryně Schillerová: Mám právo nezatleskat?

Straší a vyhrožují. Zrušit ČT24. Matocha odpálil bombu

Alena Schillerová: Slib platí. A s daněmi to bude takto