„V Česku se bohužel kvalitní české kuchyni nedaří. Buď to kuchaři neumějí anebo se jim do toho nechce. Kdo vám tam udělá dobrou koprovou či křenovou omáčku anebo svíčkovou. Nemyslím, nějaký vodovky zahuštěný moukou. Lidi, co sem přijedou z Česka, jsou zklamaní. Nedávno tady byla jedna profesorka a prohlásila, že tak špatně jako v Praze ještě nejedla. Všechno, za co tady bojuju, jde do kopru. Dřív byla česká kuchyně světoznámá, dnes je to pryč,“ nadává jako špaček zanedlouho už sedmdesátiletý rodák z Teplic Erhard Špaček, který dnes provozuje nedaleko centra Mnichova Bistro Hardy.
Fotogalerie: - Deštivý Mnichov
Jídlo na český způsob: nechutný
Bistro v názvu podniku vyhlášeného kuchaře Erharda Špačka má své opodstatnění. V minirestauraci je jen bar a malá jídelna, všehovšudy několik stolů. Přesto sem často míří gurmáni z širokého okolí. České speciality tady nikdo nešidí. Jídlo na talířích dokazuje, že kvalitní staročeská kuchyně může být dietní a výtečná. Třeba se svíčkovou si kuchař doslova vyhraje. Maso naloží, omáčku vaří tři hodiny a pak to podle toho i vypadá. Chuťové pohárky si přijdou na své. Proto mu vadí, jak przní staročeská jídla kuchtíci v domovině.
„Většina restaurací v Praze je katastrofa a pak se divíte, že jíte nekvalitně. Česká kuchyně opravdu může být dietní, ale musí si s tím dát někdo práci. Když jim to řeknu, začnou držkovat, že emigrant ze Západu jim nemá, co radit. A pak si dáte v lepší české restauraci jídlo na český způsob. Kus kachny, uzeného, vepřového, bílý, červený zelí a vypadá to, jako když to tam někdo nahází lopatou. Teče to dohromady, nechutný. Když jim řeknete, jestli by nemohli dát zelí vedle do misky, koukají na vás jako na pitomce,“ stěžuje si dál Špaček s tím, že dobré a kvalitní jídlo je drahé, ale restaurace, která by v Praze nabídla chutné české speciality, by určitě měla o klientelu postaráno.
Vařil pro řadu celebrit
Poté, co Špaček roku 1964 emigroval do německého Mnichova, pracoval nejdřív v restauraci Golden Stadt. Následně se roku 1976 osamostatnil a třiadvacet let vedl Restauraci Svatého Václava. Z té doby má v knize hostí podepsané třeba ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, šéfa Sudetoněmeckého krajanského hnutí Bernda Posselta, herce Petera Ustinova a řadu dalších osobností včetně českých tenistů anebo kanadských hokejistů. Také sepsal knihu receptů českých jídel v němčině, jejíž náklad už je rozebrán, a představil tuzemskou kuchyni v řadě pořadů německé televize. Provozování Bistra Hardy bere jako zábavu v důchodu. Má dost rozsáhlou klientelu. Když přijdou hosté, je v lokále, když ne, zůstává doma.
Další příběhy ZDE
„Praha je krásná, ale služby v ní, a gastronomie je služba zákazníkovi, katastrofální. Když si dám někde guláš, hned vím, jestli tam umí vařit. Když to za nic nestojí, nemusím jíst nic jiného. Většina zkušeností je opravdu špatná. Řada kuchařů třeba nezná masa. Přední, zadní, hovězí, svíčkovou, roštěnec a to je prý všechno. Knedlíky jim vozí z velkovýroby. Je to bílý, žádná houska, nafouknutý práškem. Hovězí vývary dělají z pytlíku. Nemůžete se divit, že jsou z toho starší lidé nemocní. Prostě na pořádné české jídlo musíte přijet ke mně do Mnichova,“ doplňuje s tím, že tenhle šlendrián je zapříčiněn tragickou situací české společnosti, která se ještě neodstřihla od normalizačního smýšlení za bývalého režimu. Té mentality piva a klídku. Jejím smutným příkladem je prý i česká politika.
Psali jsme:
Jak Špaček odletěl
Když v roce 1964 odjel s matkou za babičkou do bavorského Mnichova, jeho spolužák v socialistickém Československu to glosoval slovy: „Špaček odletěl do teplých krajin.“ Za prezidenta Antonína Novotného se totiž začalo v režimu lehčeji dýchat, takže to šlo. V Německu už zůstal. „Utekl jsem kvůli nesvobodě. Vždyť máma byla Němka a po válce jsme si zažívali peklo. Do pohraničí, vyrůstal jsem totiž v Teplicích, se tehdy nahrnuli samí kovaní komunisti a smíšené rodiny, protože táta byl Čech jako poleno, neměly na růžích ustláno. Ve třídě jsem musel sedět v zadní lavici, na studia jsem mohl zapomenout, prostě výhledy do budoucna nic moc,“ popisuje s tím, že hned po emigraci zabavili otci, jenž v Československu zůstal, rodinný dům.
První roky v Německu pro něj nebyly vůbec růžové, ale na Němce nedá dopustit. „Nedokážete si představit, jak tady v šedesátém osmém Němci českým emigrantům pomáhali. Ve stáncích na ulicích pro ně vybírali peníze, na výborech jim dávali podporu, jídlo, ubytování. Nicméně sem jezdili i prevíti, co toho zneužívali. Jezdili od města k městu, vybrali peníze, natankovali benzín a zpátky domů za hranice. Když otočili klopu kabátu, většinou tam měli estébácký odznak,“ vzpomíná. V současnosti prý mají Češi mnoho možností, jak se odstřihnout od komunistické minulosti. Mohou cestovat, studovat a mnohé se přiučit. Nikde ale nelítají pečení holubi do huby. Chce to trochu životního štěstí a makat.
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
_profil_top.jpg)
