Položit podlahu pro něj není problém, stejně jako rekonstrukce koupelny včetně vodoinstalace a obkladů. To dokonce považuje za svůj mistrovský kousek a rád se touto zručností chlubí. Teď chodí s hlavou svěšenou. Práce není a už to zdaleka není problém, který by se dotýkal pouze jeho.
„Začínali jsme před skoro 20 lety hodně těžce. Ne snad kvůli práci, ale kvůli nám samotným. Ještě teď mi naskakuje husí kůže, když si vzpomenu, na výběrčí výpalného, kteří na nás čekávali nejprve v období našich pravoslavných svátků na nádražích. U vlaků a nejčastěji u rychle vznikajících autobusových linek. Nikdo jim neutekl. Velmi rychle si právě v těchto místech zjistili naše adresy přechodného bydlení. Tehdy většina z nás dělala načerno, a tak jsme si dokonce i bláhově mysleli, že nás snad opravu ochrání před problémy. Když jsme zjistili, že jim jde jen o peníze a moc nad námi, bylo už většinou pozdě. Nejeden z mých kamarádů, který se vzepřel, skončil se slušně řečeno rozbitými ústy. A to mohl být rád. No a vidíš. I tato doba se přežila. Darebáci a vyděrači odešli neznámo kam, asi se věnují lepšímu byznysu a my mohli naplno začít kopat kanály, stavět ploty, zdít a obkládat. Zlaté časy. I rodiny jsme si sem dovezli. A to byla naše další a zřejmě teď ta největší chyba,“ filosofuje pro ParlamentníListy.cz smutně Michal.
Více příběhů ZDE
Za dětmi dvakrát ročně
Michal, stejně jako jeho mnoho dalších krajanů ve své domovině nechal prarodiče a u nich svoje děti. Ty jeho chodí do základní školy a prakticky celý rok se o ně stará babička a děda. Jakmile se totiž ukázalo, že se v české kotlině dá vydělat přece jen podstatně víc, než na ukrajinských rovinách, přestěhoval sem muž nejprve řadu svých bratranců, později také jejich ženy a nakonec i svoji manželku.
„Ta se bránila nejvíc, vždycky říkala Michale, peníze nejsou všechno, láska k dětem se nedá zaplatit. A teď vidím, že měla pravdu,“ domnívá se Ukrajinec. Děti, stejně jako prarodiče, kterým přilepšovali k prachbídnému důchodu, sice zpočátku hodně tesknili, ale pak si přece jen zvykli a bylo jim docela příjemné, že dostávali od svých blízkých z Česka eura, dolary, nebo pěkné dárky. „Domů jsme jezdili tak dvakrát nejvíce třikrát do roka. Pravidelně na náš největší svátek, na Nový rok, někdy také na Velikonoce. No a díky tomu jsme se jaksi odcizili. Tady máme byt, oba jsme ještě nedávno měli práci, Dávno už děláme legálně, práce na černo neměla v poslední době perspektivu a jak se ukazuje, jsou to právě „Černoši“ kteří zůstanou nejdříve bez zakázek bez chleba. A nepomůže často ani to, že se na nejhorší kšefty podbízejí za nejmenší peníze. Málokterý alespoň z moravských zaměstnavatelů, co je znám si už nechce přidávat problémy,“ říká muž.
Žena peče
Sám je schopen se ještě právě díky zručnosti uživit. Ovšem řadu příbuzných, kteří dělali vlastně vždycky jen nejhrubší manuální práci, už poslal domů. Nic pro ně nesehnal.
„Největší jistotu má paradoxně moje žena, která už doma ráda pekla a vyznala se jako amatér v cukrařině. Poznal to v ní majitel jedné italské cukrárny a i když se Nina dost nadře, docela si i vydělá, v práci si ji nemůžou vynachválit a je na tom s jistotou zaměstnání líp než já. Na to, abychom ale mohli za dětmi častěji, to se nám může jen zdát,“ vyznává se gastarbeiter z východu. A protože pečlivě sleduje i měnící se legislativu, vidí další odliv námezdních sil v posledních úpravách v podstatě povinné zaměstnanosti lidí, kteří jsou na podpoře a nechtějí o ni přijít.
„Domů natrvalo bych se vrátit nechtěl, snad jednou až i tam, bude líp. Ale největší strach nemám z života bez práce. Bojím se, že jednou přijde den, kdy mi bude umírat máma a já u toho nebudu,“ říká skoro se slzami v očích. Jeho největší sen stejně jako sen manželky však je, že se jednoho dne dočká toho, že jeho dětí skončí na Ukrajině školu a začnou studovat v Česku.
„To se nám pak na všechny ty útrapy bude líp zapomínat,“ říká nakonec. Zároveň se však netají s názorem, že tak jak cizinci kdysi začínali u nás ruku v ruce se zločinem, může k tomu dojít i teď. "Bída dožene mnohé slabé povahy ke věcem, které by si nikdy před tím nepřipustili. A já myslím, že lovci z řad darebáků to už začínají tušit,“ dodává.
Zaměstnaných Ukrajinců ubývá
Počet cizinců pracujících v ČR se podle informací ministerstva práce a sociálních věcí stále průběžně mírně zvyšuje. Na rozdíl od roku 2010, kdy byla naposledy použita dotace pro nestátní neziskové subjekty na podporu integrace cizinců a která činila celkem 5 700 000, v loňském roce již tato dotace vyhlášena nebyla. V zaměstnaneckém poměru bylo předloni 216 762 cizinců. Nejvíce z nich pocházelo ze Slovenska, kterých u nás pracovalo téměř 105 000.
Druhou nejpočetnější skupinu zahraničních zaměstnanců tvořili v srpnu občané Ukrajiny, kterých je téměř 37 000, ale jejich počet stále dlouhodobě klesá. Jejich největší pokles byl po roce 2008, kdy jich v ČR pracovalo podle oficiálních statistik 75 625.
Ke třetí nejpočetnější skupině patří Poláci. Na území ČR žilo v pololetí roku 2010 412 612 cizinců s evidovaným povoleným pobytem. Největší část z nich tvořili Ukrajinci, kterých MV evidovalo 110 733. Druhou nejpočetnější skupinou byli Slováci, jichž se k pobytu v ČR přihlásilo 79 924. Na třetím místě byli Vietnamci, kterých se k pobytu v ČR přihlásilo 56 716.
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Martin Šimák
