„„Jsou tady lidi!“ Volají lidi. Je jich několik set. Stojí jednotlivě i v hloučcích mezi žlutobílými antony před obchodním domem Máj na Národní třídě. Proti nim policisté,“ zahajuje Horáček své vyprávění. Večer 17. listopadu 1989 měl domluvenou schůzku u kavárny Slavia s hudebníkem Michaelem Kocábem, ale přes zablokovanou Národní třídu se tam nemá jak dostat. Bočními uličkami se pak na nábřeží přece jen dostane, Kocába potká – a do konce knihy už jej prakticky neopustí. Hudebník a textař v tandemu pendlují mezi Úřadem vlády, centrálou opozice, bytem Václava Havla a palácem Melantrich, z jehož balkonu promlouvají představitelé Občanského fóra k Václavskému náměstí.
Několik měsíců předtím totiž oba založili iniciativu Most, která si kladla za cíl zprostředkovat dialog mezi opozicí a komunistickou mocí. A když se Horáček spíše náhodou seznámí s poradcem premiéra Adamce Oskarem Krejčím, získali oba „mostaři“ přímou linku na vedení federální vlády. Za těchto okolností přicházejí události 17.listopadu.
CELÁ KNIHA MICHALA HORÁČKA JE K DISPOZICI ZDE
Dva dny poté, v neděli, se oba doslova vecpou do obýváku premiéra Adamce a předkládají mu několik návrhů. Schůzka s premiérem je popsána do nejmenších detailů, včetně Adamcova vzpomínání: „Tenkrát po válce nám Gottwald řekl: ‚Slíbit vám nemůžu nic, nic nemám. Ale vidím, že jste nezkušení, nevzdělaní. Když vyhrajeme, tak to vzdělání dostanete, za to ručím!‘ No a my za ním šli, to byl náš program,“ vzpomíná. „Cítím nutkání zeptat se, co jim Klema řekl, když nechal popravit své nejbližší kamarády. Snažím se ovládnout, když už jsem pro změnu v roli diplomata,“ doplňuje to Horáček vlastním komentářem.
Psali jsme:
Kdybyste mohli po odstoupení Gustáva Husáka říct, koho si přejete za prezidenta republiky, kdo by to byl?Anketa
V podobném ironickém duchu pak prezentuje i názory dalších zástupců komunistického režimu. Ať už je to šéf ÚV SSM Vasil Mohorita (toho nechá vyslovit v knize kompliment na adresu samotného Horáčka „Ty se orientuješ moc dobře. To se pozná novinář...“), nebo poradce premiéra Oskar Krejčí, se kterým jedná nejčastěji. Smlsne si na něm zejména za jeho obšírný výklad, jak je situace složitá, a jak premiér hraje na několika šachovnicích zároveň. Jednou z nich jsou i „pracující v továrnách“. Když na Václavské náměstí dorazí demonstrovat průvod dělníků z ČKD, přiměje to Horáčka k ironické glose: „Jaké figurky zbývají na vaší šachovnici, soudruzi?“
Zasvěceně jako novinář komentuje zejména jednotlivá vydání novin. „V budově Rudého práva si pod dohledem strážných čtu Rudé právo. Píšou tam, co jindy. V úvodníku nazvaném Rozhodně proti provokacím stojí doslova: ‚Agresivní jádro demonstrantů vyvolalo střet se silami pořádku.‘ KSČ očividně nehodlá ustoupit ani o píď,“ popisuje například první pracovní den po 17. listopadu.
Čtenáře pak „zkušeně“ zasvěcuje do tajů žurnalistické práce a odhaluje manipulace: „Mladá fronta nakonec vyšla, jenom na titulní straně je fotografie nějakých usměvavých pracantů, utahujících závěry na rourách. Vrcholná aktuálka, dodaná ČTK. Dozvídáme se, že původně tam byla úplně jiná fotka, v noci ji museli vyměnit,“ zaznamenává si ve čtvrtek 23.11.
A uprostřed Václav Havel upíjí pivo
Dominantně je ale kniha zápisníkem revolučních událostí, ke kterým se Horáček s Kocábem dostali, když vpadli na jednání Občanského fóra se slibem, že mu zprostředkují jednání s premiérem Adamcem. Své první dojmy z „generálního štábu revoluce“ zaznamenal autor takto: „Jdeme do prvního patra. Nějakými skříněmi zavalená místnost, za ní další. V ní malý konferenční stolek. Kolem plno. Sešlo se tu asi dvanáct nebo patnáct lidí. Některé poznávám: Saša Vondra, Jirka Křižan, Jana Petrová, Věněk Šilhán, Radim Palouš, Jan Ruml, Ladislav Lis. Václav Havel sedí v jejich středu. Drobnými doušky tu a tam upíjí pivo z láhve. Kouří Petry. Rozcuchané vlasy se mu vzadu stáčejí do kudrn. Z metrové vzdálenosti si konečně všimnu, že jeho oči jsou šmolkově modré. Na kolenou má aktovku, vedle sebe vlasatého a vousatého Vladimíra Hanzela, hudebního kritika a především svého tajemníka.“
Horáček pak vyběhne na chodbu s holandskými novináři, zatímco Kocáb mezitím vykládá Václavu Havlovi a všem ostatním, jak jim zajistí kontakt na předsedu vlády. Když se Horáček vrátí, je už vše dohodnuto a debatuje se o tom, jak oslovit veřejnost na Václavském náměstí. „Zítra ve čtyři je nutné konečně lidi oslovit. Naštěstí stojí na Václavském náměstí budova Melantrichu. Ústřední tajemník Československé strany socialistické Jan Škoda – Havel ho důvěrně nazývá Nosáčem, očividně se znají – už o tom ví,“ líčí Horáček.
Fotogalerie: - Havel 80
Fotogalerie: - U hrobu Václava Havla
Zaznamenává i známé okamžiky Listopadu ´89, například moment, kdy na první jednání premiéra s opozicí dorazil i Václav Havel, ačkoliv bylo předem dohodnuto, že v delegaci nebude. „Přijíždějí dvě auta, první z nich zanedbaná škodovka. Vedle řidiče černá bunda – Havel! Oskar Krejčí je na omdlení. Jako by se mu náhle zjevila godzilla nebo jiný strašlivý bubák. Chvíli mám dojem, že se otočí a uteče. Podvědomě mu zastoupím cestu. Michael Václava Havla představuje. Poradce mu podává ruku jako rozpálené plotně, ale přece. Hned však nás dva mostaře odvádí takřka násilím stranou: „Tohle je nemyslitelné.“ Bere Michaela nahoru za předsedou vlády, já mám prý „Havla přesvědčit, aby se účasti vzdal“. To určitě. Zdravím se místo toho s Milanem Hruškou, s Jiřím Bartoškou, s Janem Rumlem. A taky s Martinem Mejstříkem v pleteném svetru a s šátkem Ferdy Mravence u krku,“ píše Horáček. Jeden z Havlových pobočníků syčí na premiérova poradce Krejčího „věčně nás kádrovat nebudete“, zatímco „Václav Havel prožívá trapnou chvilku, kouká do země“. Nakonec ustoupí a jednání se nezúčastní.
Ty šílenče...
Některé zážitky známého textaře dostanou tak, že sklouzne k poetickému líčení. Třeba když poprvé z okna již zmíněného paláce Melantrich uvidí davy na Václavském náměstí: „Předestře se mi pohled tak závratný, že se mi zatočí hlava. To už nejsou skupiny z neděle, ani proudy z pondělí. Dnes tady stojí sama matka měst, hrdá a odhodlaná znovu rozhodnout klíčový okamžik v našich dějinách, stojí tu národ. Něco podivného tu však... Nevím, nevím, už vím! Nepočítaně se třepetá československých vlajek – a ani jediná rudá. Je to scéna z tisíckrát sněného snu. Padá sníh s deštěm. Mana naděje.“
A takto viděl Listopad´89 dokumentarista Robert Sedláček
Jindy dává průchod sžíravé ironii, třeba když poslouchá projev zástupce Socialistického svazu mládeže na další z demonstrací na Václavském náměstí: „Mluví Ivan Petružela. Dlouho. Ale nic o intervenci! Výzvu ke zrušení ‚tabu‘ ilustruje takhle: ... ‚Ať již jde o období první republiky, padesátých let, nebo krizového období 1968–69.‘ Jaké ‚krizové období‘, ty šílenče? Kam sem taháš ten biľakovský termín? Ale co, uklidňuji se názvem jedné své písničky: Starýho psa novým kouskům nenaučíš.“
A někdy neodolá a posuzuje události optikou umělce. Třeba když na demonstraci vystřídá hromujícího dělníka Věra Čáslavská: „Na plátně citů další majstrštyk, po řízném dělníkovi ženskost, dnes se naši režiséři vyznamenali.“ Prostor ale dostanou i „veselé historky z revoluce“, třeba jak Václavu Havlovi do centra Občanského fóra objednali masérku, nebo jak se divadelník Jiří Suchý na tribuně největší demonstrace na Letenské pláni nejistě vyptával, jestli jej nezavřou.
Havel se měl popravit...
Vzpomínky na události Listopadu jsou prokládány Horáčkovými vlastními úvahami nad tehdejšími poměry. Když třeba potká na demonstraci televizního režiséra, přivede jej to k rozjímání: „O televizi, nejpevnější baště posrpnové reakce, kolovaly historky jak na běžícím páse. Ředitel Batrla (ve výtahu v Jindřišské ulici jsem viděl nápis: TV dospěla ke svému Batrloo) si v ničem nezadal s předchozím Janem Zelenkou, který ještě před odchodem ze svého dlouholetého postu si v rozhovoru s Kocábem trpce stěžoval, že mu do televize nalezli samí kontrarevolucionáři a chartisté; provádějí tu svoje rejdy a on ať dělá co dělá, už to nemůže ukočírovat.
Když dav skanduje: Na Štěpána bez Štěpána!, vzpomenu si na výrok jednoho televizního šéfredaktora, že všechna ta nervozita pramení ze zásadní chyby: po lednových demonstracích se měl Havel a tři čtyři další popravit. Když se ho ptali, za co a proč (vyprávěl mi to přímý svědek), vypěnil: ‚To je ten váš intelektuálskej přístup. Samý za co? A proč? Kdy už se naučíte vidět věci třídně?‘ “
Psali jsme:
Klaus, Zeman, Havel...
Některé Horáčkovy vzpomínky jsou pozoruhodné i v kontextu dnešní politiky. V kontextu jeho prezidentské kandidatury by mohly zaujmout jeho tehdejší názory na české prezidenty. Takto například popsal první dojem z Václava Klause: „Ten se mi líbí, na poradách mluví vesměs výborně, přišel z Prognostického ústavu.“
A takto Horáček při popisu demonstrace na Letenské pláni popsal první veřejné vystoupení současného prezidenta: „Mluví prognostik Miloš Zeman. Co slovo, to zdrcující fakt. ‚Nejvyšší úmrtnost v Evropě... Kolem 72. místa na světě v podílu národního důchodu, který jde na kulturu... Až za Nepálem... Pondělní generální stávka nebude ohrožením hospodářství, ale naopak nejlépe vynaloženou investicí za posledních čtyřicet let!‘ Gratuluji řečníkovi. ‚Chtěl jsem mluvit déle,‘ svěřuje se, ‚ale seškrtali mi to.‘ ‚Tentokrát krátili naši režiséři na nepravém místě,‘ odtuším.“ Miloš Zeman prý jen pokrčil rameny a zapálil si dýmku.
Miloš Zeman a další mluvčí na demonstraci 25.11.1989
A takto popsal první televizní vystoupení Václava Havla: „Morálka, etika, ideály, partnerství, demokracie... Důstojné a chytré. Až moc chytré. A k tomu ještě zajíkavé, nesouvislé… Kouknu na Michaela, ruce má založené na prsou, klopí oči. Asi má stejný pocit jako já: neřeknou si ti, kdo se smáli Jakešovi, že Havel nemluví o nic líp?“
Později ale kouzlu Václava Havla podlehne zcela, spolu s Kocábem je jedním z prvních, kdo prosazují kandidaturu Václava Havla na prezidenta. A pohádají se kvůli tomu dokonce i s Olgou Havlovou, kterou tato vize naopak trochu děsí.
Jsem individualista...
Horáček mezi řádky knihy prozradí i něco o sobě. Důsledně například eviduje všechny své vlastní mediální výstupy, zejména pro zahraniční média. Vrcholem je, když se i podle vlastního přiznání „vecpe“ na tiskovku mluvčích vlády a Občanského fóra po historickém prvním jednání vrcholných delegací. A líčí, kterak mluvčí komunistické vlády vychytrale překrucuje informace a následně si vezme mikrofon on, a před zahraničními novináři vše uvede na pravou míru.
Nabízí ovšem také značně bizarní rozhovor pro jednu z trojice nejprestižnějších amerických televizí CBS. Když má dojem, že redaktorka neposlouchá jeho odpovědi, jen recituje otázky, rozhodne se jí vytrestat a místo seriózních odpovědí, které novinářka očekává, popustí uzdu své fantazii:
„Celé vedení Komunistické strany Československa jsou mnohaletí agenti FBI.“ Betsy polkne. „FBI si usmyslelo zdiskreditovat a zničit komunistické hnutí. S tím se vlastně nikdy netajilo a určitě to tušíte i vy. Avšak těm agentům, vyslaným do Československa, se to podařilo tak dokonale, že už se sotva kdy dokáže zmátořit. Husarským kouskem sabotáže bylo právě včerejší politbyro; taková sestava znamená prakticky prosbu o lidové povstání,“ tvrdím skálopevně. „Co blbneš?“ sykne Michael. „To myslíte vážně?“ tápe Betsy. „Smrtelně. Už je dokonce známo skutečné jméno vrchního agenta: Kenneth Smith.“ „A kdo to je?“ „To ještě nevíme. Ale KSČ, to je vlastně zkratka Kenneth Smith Corporation.“ Jak je vidět, zhostila se svého úkolu zničit komunismus lépe, než by kdo mohl vůbec tušit.“ Následně připouští, že za nejapné vtipkování o FBI ve vlivné americké televizi jej následně Michael Kocáb seřval.
„Nejsem agitátor. Jsem individualista; dělám, co cítím,“ přizná se mu Michal Horáček.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
