V posledním týdnu se ze všech českých politických stran nejvíce mluvilo o KDU-ČSL. Měl podle vás šanci na úspěch její společný projekt s hnutím Starostové a nezávislí? A jaké voliče mohl oslovit?
Projekt byl, podle mého názoru, především otázkou ambicí politické špičky STAN. Hnutí má samo o sobě zanedbatelný pevný voličský elektorát a jeho představitelé působí v celostátní politice pouze díky TOP09. Ve volbách by nešlo o synergický efekt, nýbrž o pokus o výtah představitelů STAN do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR na základě preferencí KDU-ČSL. Vedení Lidové strany se nechalo zvábit představou, že koalicí získá vliv v sekulárních českých oblastech, kde se prosazují občanské strany a KDU-ČSL má tradičně nižší preference.
Takto vykalkulovaná koalice by s vysokou pravděpodobností na potřebných 10 % hlasů nedosáhla. Bylo by velmi těžké vytvořit programový kompilát stravitelný pro voliče. I když KDU-ČSL nedeklaruje svůj těsný vztah ke katolické církvi, je geneticky zakotven v její tradici i ve vědomí převážné většiny občanů. Programové spojení se STAN, žijícím dosud v nerozporné symbióze s hnutím Miroslava Kalouska, by vyžadovalo velké korekce buď na jedné, nebo na obou stranách této koalice z rozumu. Jiří Čunek to pojmenoval přesně: „Když strany kandidují spolu, musí také vyjadřovat společný program. Nedávno jsem někde slyšel, že společně prosazujeme liberální hodnoty. Ale lidová strana nikdy žádné liberální hodnoty neprosazovala. Jsme křesťanská konzervativní strana.“ (Rozhovor Právo 22. 7. 2017).
Psychologickým břemenem STAN je jeho velmi pragmatický rozchod s TOP09 v okamžiku, kdy se tento subjekt začal potácet na hranici zvolitelnosti. Hnutí STAN je tak ve veřejném prostoru poněkud zatíženo vizáží parazitismu.
Pohnutky vedení Lidové strany k tak riskantnímu kroku si od počátku neumím vysvětlit. Přišel v každém případě pozdě na to, aby mu voliči porozuměli. Dva volební propagační spoty zcela jasně obnažovaly ideovou prázdnotu projektu. Fakt, že se předsedové dvou politických subjektů vodí za ruce, rozhodně není pro občana srozumitelnou motivací pro rozhodnutí jak naložit s hlasovacím lístkem.
Projekt působil navíc jako politicky nezodpovědný – pokud by na 10% hranici nedosáhl, hlasy by byly přerozděleny především ve prospěch vítěze voleb a zavedený pluralitní koaliční model vlády vzájemného vyvažování, na který jsme si od června 1990 zvykli, by dostal znatelnou trhlinu. Programově příbuzná koalice by se za jistých okolností nedala sestavit a směřovali bychom možná k vládám v demisi, k úřednické vládě bez mandátu Parlamentu, k předčasným volbám atp.
Souhlasím s Jiřím Čunkem: „Copak pro občana je důležité, jestli je v názvu stejné kandidátky napsáno koalice anebo něco jiného? Pro občana to přece neznamená vůbec nic. Chce volit lidi, kteří budou posouvat zemi k lepšímu. Koalice je marginální záležitost, ze které jsme na několik měsíců udělali hlavní téma. Občany to ale nezajímá, což se na preferencích ukázalo. Jsem přesvědčen, že kdybychom v tom zůstali a snažili se vysvětlovat nevysvětlitelné, volby by pro nás dopadly katastrofálně.“ (Rozhovor Právo 22. 7. 2017)
Sám za sebe se přitom nedomnívám, že je současný model ideální – žádný dominantní politický subjekt sice nemůže během volebního období prosadit své programové cíle beze zbytku (všechny jsou závislé na programovém kompromisu), všem vládním stranám to však poskytuje dobrou záminku pro vysvětlení, proč programové cíle, které nabídly voličům, nemohly naplnit. Před volbami tak vzniká nepřehledná houšť kolektivní nezodpovědnosti – některé cíle byly možná chybně stanovené a nesplnitelné, strany však neplnění snadno vysvětlí odporem koaličních partnerů. Model „vítěz bere vše“ je z tohoto hlediska transparentní. Vládnoucí strana se po skončení mandátu nemůže vymlouvat na neprostupné překážky, které jí postavili do cesty koaliční partneři.
Někteří komentátoři se domnívají, že lavírování mezi koalicí a ne-koalicí přinese KDU-ČSL volební újmu. Já si to nemyslím – voličský elektorát Lidové strany je dlouhodobě stabilní a spíše uvítá návrat k tradici bez pokušení současného vedení otáčet prostřednictvím koaličního programu zaměření strany k hodnotové liberalizaci. Stran s liberálním programem, inspirovaným postmoderním myšlením a jeho relativismem, je v politickém spektru přehuštěno a konzervativně křesťanské zaměření se KDU-ČSL může v budoucnosti ještě vyplatit. Zřejmá je újma finanční. Oba subjekty do prezentace záměru nějaké prostředky investovaly. Investice lidských zdrojů velké nebyly a v rámci KDU-ČSL se vyčerpávaly především ve vnitřních polemikách centra a regionálních orgánů.
Lidovci jsou fenoménem českých politických dějin, a těch polistopadových zejména. Jak byste popsal jejich roli v politickém systému po roce 1989? A změní se nějak teď, když jej může ovládnout hnutí ANO?
Tradiční blízkostí klerikalismu bývala Lidová strana v základních cílech a hodnotové orientaci jasně čitelná. Silné napojení na katolickou církev bylo u předchůdců před sto lety motivací pro bezvýhradnou loajalitu Rakousko-Uherské říši (Hruban, Šrámek) – T.G. Masaryk ne náhodou v exilových pokynech domácímu odboji vylučoval klerikální strany z české protihabsburské politické koalice. Služebnost rakouskému císařskému trůnu se založením Československa pominula a sloučením několika proudů byla vytvořena Čs. strana lidová, která se stala součástí snad všech vládních uskupení včetně poúnorové Národní fronty.
V polistopadové politické mapě mohli lidovci zaujmout silnější pozici, nebýt flagrantního porušení volebního zákona Janem Rumlem, který v údobí zákonem stanoveného moratoria, těsně před červnovými volbami 1990, (patrně se souhlasem Václava Havla) denuncoval domnělou spolupráci předsedy lidovců Josefa Bartončíka s StB.
Lidová strana se pod předsednictvím Josefa Luxe definovala jako „klidná síla“ a na počátku 90. let díky některým poslancům (Sacher, Šlápota) poněkud brzdila zdivočelý ekonomický liberalismus, prosazovaný především ODA (dnes se zapomíná, že tento subjekt měl v gesci všechny silové privatizační resorty a poněkud nespravedlivě se všechny deviace hrnou na tehdejší ODS a exprezidenta Václava Klause; ministrem pro privatizaci byl Tomáš Ježek, později předseda Fondu národního majetku (ODA); Roman Češka 1994-98 (ODA); Vladimír Dlouhý (ODA), ministr průmyslu a obchodu 1992-97). V programu Lidové strany se objevoval pojem „sociálně tržní ekonomika“, konkurující „tržnímu fundamentalismu“, čímž byl zdůrazněn akcent na sociální aspekty vládní politiky.
V té době možná spíše než dnes o Lidové straně, opatřené přídomkem KDU, platila slova Jiřího Čunka: „Jsme křesťanská konzervativní strana. Mluvím o straně. Vedení se střídá, ale strana zůstává. Jestliže základem našich úvah je přirozený život, rodinu chápeme jako muže, ženu a děti, tak všechny liberální nánosy jsou pro nás nepřijatelné. Křesťanští demokraté mají vždycky podporovat a následovat přirozenost života, která rozvíjí rodinu, obec a stát. Jiná spojení a jiné druhy svazků mohou nějakým způsobem koexistovat, ale určitě je nemůžeme podporovat, což strany, které se nazývají liberální, dělají.“ (Rozhovor Právo 22. 7. 2017).
Pozice strany se však záhy začala měnit s rostoucími ambicemi předsedy Josefa Luxe, který stále zřejměji podléhal zákulisnímu pletichaření a představě, živené Václavem Havlem, Josefem Zielencem, Janem Kalvodou ad., že zaujme post předsedy vlády, zdaří-li se „sarajevský atentát“, organizovaný proti Václavu Klausovi ctižádostí zmítaným uskupením uvnitř ODS v dohodě s prezidentem. Z té doby pochází i ona přezdívka „had na tři“. KDU-ČSL v těch letech rozhodně nebyla loajální nevěstou koalice a ztratila hodně na své hodnověrnosti „klidné síly“.
Po smrti Josefa Luxe prošla strana řadou kotrmelců v osobách předsedů až po zoufale mocichtivého Miroslava Kalouska, který v KDU-ČSL ztroskotal po jednání o koalici s ČSSD za podpory komunistů (byla by to vskutku programově velmi sourodá koaliční vláda!), byť se neúspěšný ministr financí, populární asociální škrtreformou, před i po tomto „nápadu“ definoval jako zuřivý antikomunista, jehož hulvátství a negativismus se následně obrátily proti Andreji Babišovi. V touze po moci a osobně podbarvené zášti vůči úspěšnějšímu nástupci ve funkci ministra financí nabízel Bohuslavu Sobotkovi, jehož vládu po tři roky zásadně kritizoval, podporu TOP09, zbaví-li se koaliční smlouvy s hnutím ANO.
Odhad vývoje po parlamentních volbách je obecně komplikovaný. KDU-ČSL prokázala, že je schopna koaliční spolupráce s různými politickými formacemi, ať se nazývají pravicí nebo levicí. V současnosti se zdá, že sestavit jakoukoli stabilní povolební koalici bez hnutí ANO nebude reálné. Pokud by platila slova Jiřího Čunka: „Křesťanští demokraté mají vždycky podporovat a následovat přirozenost života, která rozvíjí rodinu, obec a stát… a všechny liberální nánosy jsou pro nás nepřijatelné…“ (viz citovaný rozhovor), a strana by prosazovala model „sociálně tržní ekonomiky“, byla by účast KDU-ČSL ve vládní koalici jistě prospěšná. Nejsem si však jist, zda současné vedení strany nezastává spíše jakýsi programový hybrid čistého politického pragmatismu (ve stylu Josefa Luxe), pozůstatků klerikalismu, s nezdůrazňovaným „liberálním nánosem“, což stranu činí čímsi výjimečným spíše historickou tradicí než současnou orientací.
Hodně se v souvislosti s dnešními lidovci mluví o osobě předsedy Pavla Bělobrádka a jeho specifickém charismatu. Jak na vás jako politik působí?
Už jeho vstup do vrcholné politiky má v sobě něco výjimečného – předsedou se stal v roce 2010, kdy mu bylo teprve čtyřiatřicet, a to pouhých šest let po svém vstupu do strany. Od doby zvolení obstál v předsednické volbě ještě třikrát. Za jeho vedení se lidovci vrátili v roce 2013 za masivní předvolební finanční podpory miliardáře Luďka Sekyry do Poslanecké sněmovny – podnikatel je příznivcem Tomáše Halíka, který po mnohá léta intervenuje do politického života, mnohdy z radikálně liberálních pozic (jeho postojové konflikty s českým primasem Dominikem Dukou jsou známé z veřejných polemik). Z posledních vyjádření Pavla Bělobrádka nelze usuzovat, že by „všechny liberální nánosy“ pro něj byly nepřijatelné.
Pro část naší veřejnosti jsou naopak velmi problematické námluvy ministra za KDU-ČSL, laicizovaného katolického kněze Daniela Hermana se Sudetoněmeckým landsmanšaftem, který je pouze krajanským spolkem a účast představitelů vlády ČR na jeho sjezdech vzbuzuje řadu pochybností. Hermana v těchto šlépějích následoval i místopředseda vlády Pavel Bělobrádek, čímž vytváří dojem, že plíživá revize poválečné Postupimské konference vítězných mocností je jakousi implicitní součástí programového zaměření současného vedení KDU-ČSL. Důsledky takové politiky jsou pak zřejmé třeba v restauraci nedaleko Znojma, podporované prostředky Jihomoravského kraje a fondy EU. U vstupu nalezneme dle referencí očitých svědků zasklenou mapu „Heimat Sudetenland“, která nezahrnuje pouze pohraniční území, nárokované nacistickým Německem po Mnichovském diktátu, ale rovnou celou Českou republiku, opatřenou výhradně německými názvy. Jedná se o reprint mapy, namalované v roce 1936 na objednávku Konrada Henleina.
Jaký je asi v této věci postoj předsedy KDU-ČSL a místopředsedy vlády Bělobrádka a ministra kultury Hermana? Nebo se v jejich myšlení resuscituje v nové podobě někdejší loajalita křesťanských stran vůči habsburskému trůnu?
Celou českou polistopadovou politiku definovala snaha vytvořit jakousi „středovou koalici“ z lidovců a nejrůznějších liberálních uskupení. Ať už to byla čtyřkoalice na přelomu tisíciletí, nebo TOP 09 z části lidovců a lidí od Zelených a dalších středových formací, naposledy tedy koalice Lidovci a Starostové. Proč podle vás žádný z těchto projektů neuspěl?
Domnívám se, že hlavní důvody jsou trojího druhu:
Zmíněné pokusy představovaly pokaždé slepení malých subjektů na hranici volitelnosti a politické strany s dlouholetou tradicí a relativně stabilním voličským elektorátem motivované představou, že přilepením trpaslíků s dvouprocentním voličským potenciálem se stane z nevelké ale tradiční KDÚ-ČSL politický obr. Tyto pseudo koaliční projekty vznikaly vždy z pražského centra silně podporovány (ne-li přímo iniciovány) nikým nevolenými skupinkami a mainstreamovými médii. Ale v mínění voličů to tak nefunguje, vnímají, že je to jen chladnokrevná spekulace. Sebevědomí trpaslíci jako byli DEU, US, ED, SNK-ED po nedlouhé době zmizeli z veřejného prostoru, ve kterém nebyli nikdy zakořeněni.
Druhým důvodem je složitost sestavení koaličních kandidátek. Malé parazitní strany přeceňují svůj přínos a licitují o pozice krajských lídrů, respektive o druhých místech na kandidátních listinách. Koneckonců cílem takových koaličních projektů z pozice trpaslíků je vytáhnout své vedoucí představitele do Sněmovny, kam by se vlastním potenciálem nedostali – jak kdosi trefně poznamenal, jejich členská základna by se mnohdy vešla do výtahu. Dvouprocentní strany jsou totiž většinou čistě volební, mají velmi řídkou reprezentaci v okresech a krajích. Straně s větší členskou základnou a regionálními reprezentacemi pak hrozí – při krkolomných pokusech o koalici – dezintegrace. Členové, kteří dlouhodobě, často zdarma, ve službách straně pracují v místech a okresech, vnímají úkorně, že by se kolem nich měli náhle prohnat do špičky lidé, kteří žádné zásluhy nemají. To se z pozice centra špatně vysvětluje, zejména za situace, kdy je benefit koaliční spolupráce sporný, či dokonce stranu ohrožující. Dominantní strana také nese obvykle nejvyšší volební finanční zátěž, což rovněž vyvolává vnitrostranické napětí.
A konečně, lidé dost obtížně chápou pojem „středová“ formace, či „středová“ orientace. Je to něco jako „chytrá horákyně“, ani oblečená, ani nahá. Jediné, co je z tohoto pojmu dešifrovatelné, je na naší politické scéně pozice proti ODS (či ještě krajnější pravici) na straně jedné a proti KSČM (či ještě krajnějším levicovým subjektům) na straně druhé. Je to signální programová pozice „v mlhách“.
V poslední době se, i díky Andreji Babišovi a jeho odmítání klasických politologických kategorií, často mluví o rozpadu tradičního pravo-levého politického systému. A není to jen u nás, ale třeba i ve Francii, kde s vizí všeobjímajícího středu vyhrál Emmanuel Macron. I Angela Merkelová v Německu svou CDU posunula do středu politického spektra. Dochází podle vás skutečně k tak zásadním změnám politického systému? A pokud ano, kde hledat jejich kořeny?
Už v jednom z minulých rozhovorů jsem se to pokoušel vysvětlit. Oslabení či vymizení účinnosti vymezení pravo-levé orientace je dáno jednak změnou struktury společnosti – vytratily se velké skupiny zaměstnanců, svázané společnými zájmy (už ani KSČM nepoužívá klasický marxistický pojem „proletariát“). Třídní polarizace společnosti vymizela – nedají se už definovat sourodé vykořisťované vrstvy a nedá se identifikovat ani „vykořisťovatel“, který se proměnil v neosobní korporace (a jejich dobře placené zaměstnance), velké banky (a jejich dobře placené zaměstnance), ve zkratce neuchopitelný „kapitál“ (a jeho dobře placené zaměstnance). Když „levicová“ ČSSD hovoří o ochraně zaměstnanců, chce chránit i zaměstnance vybavené mzdovými i dalšími benefity? Pokud má v programu progresivní zdanění bank a korporací, bude to mít nepochybně velmi negativní dopad na jejich zaměstnance, včetně možné ztráty zaměstnání. Jen takovou prostou úvahou lze demonstrovat, jak obtížně je definovatelná sociální vrstva, kterou chce „levice“ brát do ochrany, resp. jejíž zájmy chce vyjadřovat.
Současná životní úroveň většiny obyvatel vyspělých zemí je vyšší, než byla kdy před tím, centra chuti po systémovém odporu jsou zanedbatelná. Vize reálně uskutečnitelné systémové změny, která by získala širokou podporu veřejnosti, neexistuje ani v teoretické rovině. Ostatně, globalizovaná moc neposkytuje žádnou možnost regionálních, či národních systémových korekcí.
S tím souvisí podpora stran a hnutí, které nemají v programu systémovou změnu zastupitelské demokracie a sociálního „pokroku v mezích zákona“, vytvářeného tržní ekonomikou. Mají však v programu zavedení pořádku, kompetentní řízení státu a jeho financí, kompetentní zákonodárství, snížení byrokratické zátěže občanů, prosazování národních zájmů, vymýcení korupce na snesitelnou mez atd.
Jen málo z toho mohou nabízet „tradiční“ politické subjekty, které všechny nešvary, které by veřejnost chtěla odstranit, do politického a hospodářského života země zavedly a po více, než dvě desetiletí při střídání u moci dále pilně rozvíjely. Z toho čerpá svou energii a voličský potenciál hnutí ANO. „Tradiční“ politické strany si uvědomují, že nabízet cíle, které svou dvacetiletou praxí podvracely, není věrohodné a protože by rády udržely status quo, soustřeďují se na společný negativismus v objetí levice i pravice.
Stojí samozřejmě za připomenutí, že „welfare state“ je po dvě desetiletí udržován při životě exponenciálně rostoucím zadlužením (státní dluh USA v roce 2012 činil více, než 107% HDP a dramaticky narůstá; ČR v roce 2015 více, než 37% HDP, výdaje na splácení úroků 45 mld. Kč – procento zadlužení ČR je přitom jedno z nejnižších v Evropě). Jak budou vypadat dluhy evropských států s rostoucími nároky na sociální obsluhu imigrantů, je samozřejmě nejasné.
Zdá se, že deficitní financování životní úrovně všech hospodářsky vyspělých zemí je založeno dílem na emisi oběživa elektronickou formou (eufemisticky nazývané „kvantitativní uvolňování“), což je z hlediska makroekonomie monetární experiment s nejasným koncem. Dílem pak na stejném principu, na jakém byl založen mír za časů studené války – existuje „atomová“ parita dlužníků a věřitelů; zhroucení kterékoli ze stran této labilní rovnováhy by přineslo systémový kolaps.
Pokud by k němu došlo, dozajista by se v politickém systému okamžitě obnovila energie pravo-levého paradigmatu.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
