Nejsem pipinka, co vaří kafe doktorovi. A nejste v Kauflandu. Sestra Marcela, o které TV netočí

9. 2. 2021 14:41

PŘÍBĚHY TĚŽKÉ DOBY Žádná Růžovka nebo Anatomie života, zapomeňte! Jen degradace povolání zdravotní sestry. Co skutečně řeší matka, která pracuje ve zdravotnictví a sama vychovává dvě děti, popisuje šestačtyřicetiletá Marcela. Má praxi na ARO v Praze, sloužila na covidovém oddělení i specializované ambulanci na Valašsku. Nezastírá, že stejně jako řada dalších zaměstnanců v oboru uvažuje do budoucna o změně. „Opravdu potřebuji zaplatit nájem, vzít si hypotéku a nikoho nezajímá, že jsem zdravotní sestra.“

Nejsem pipinka, co vaří kafe doktorovi. A nejste v Kauflandu. Sestra Marcela, o které TV netočí
Foto: Jiří Krušina
Popisek: Ilustrační foto. Zdravotní sestra při očkování
reklama

Zvýšení peněz pro zdravotníky, odměny zdravotníkům. Stále se o nich mluví, ale jak už to bývá, realita je jiná. Odměnu podle odpracovaných hodin za první covidovou vlnu dostala i Marcela. „Měli bychom se super, kdybychom dostávali platy jako ve státních nemocnicích. Média uvádějí peníze zdravotníků ze státního sektoru, ale rozdíly jsou značné. S platy, jako mají státní zaměstnanci, bychom žili méně ve stresu. Soukromí zaměstnavatelé nemají žádnou povinnost dát zaměstnancům určitou částku. Je to jen o tom, jací jsou lidé ve vedení a kolik se rozhodnou dát,“ konstatuje věcně. „Za mě by stát měl převzít zodpovědnost za platy zdravotníků, aby tak lépe pokryl všechny nemocnice a regiony a ohodnocení práce bylo spravedlivé pro všechny. Ne podle pronajímatele, vlastníka atd.“ Pacienti by pak měli větší šanci na ošetření u lékařů a sester, kteří nemají problém s kapacitami nebo obsazeností zařízení.

Anketa

Jste pro návrat dětí do škol za podmínek, které určila vláda?

77%
23%
hlasovalo: 5571 lidí

„Když vidím billboardy třeba Lidlu, které lákají na práci prodavačky, říkám si: Kéž by takové peníze měly i některé sestry. Rozvedená kamarádka se zajímala o práci u dvou soukromníků v ambulanci. Nabízeli jí patnáct tisíc čistého. Naštěstí má svou hrdost. Vysmála se jim. Ale jestli si opravdu takto váží zdravotníků… Některým nezbývá nic jiného, než práci i za takové peníze kvůli ranním směnám vzít.“

I děti je potřeba uvést do reality

Připouští, že někdy o změně současné pozice uvažuje. „Vzhledem k věku mých dětí to není na pořadu dne, ale třeba jednou, až odrostou… Potřebovala bych vyřešit bytovou situaci,“ přemýšlí. Předpokládá, že ve zdravotnictví zůstane. Pomáhat lidem chtěla už od dětství. „Teď to zaznělo i od mé nejmladší dcery, že chce pomáhat druhým. Lekla jsem se,“ směje se Marcela. „Starší dcera už je na zdrávce. Chtěla jsem ji ubránit, ale připomenula mi můj slib, že jí nebudu kecat do výběru povolání. Ne, nemůžu riskovat náš vzácný vztah. Jednou by mi to mohla vyčítat,“ dodává k rozhodnutí své šestnáctileté ratolesti.

Druhé dceři je teprve šest let. „Ráno míváme strašné fofry. Bývá první ve školce. Vždycky se ptá: Maminko, proč si nenajdeš jinou práci? Snažím se jí vysvětlit, že bych i v jiné práci musela vstávat brzy nebo naopak dělat do šesti. Nemám k životu postoj chudinky. Navíc i děti je potřeba uvést do reality. Vysvětluji jim, že mám soboty a neděle volné, pokud nemusím akutně na výjezd do nemocnice. Můj bývalý manžel byl naštvaný, když jsem chodila na noční nebo trávila víkendy v práci. Místo podpory…“ vypráví.

Na zajištění života rozvedené matky se dvěma dětmi je peněz prostě málo. Nízké ohodnocení vadí. „Opravdu potřebuji zaplatit nájem, vzít si hypotéku a nikoho nezajímá, že jsem zdravotní sestra. Také mi někteří lidé přirostou k srdci a není mi jedno, jak se jejich zdravotní stav vyvíjí,“ uvažuje. „Samozřejmě nikomu člověk nepomůže, když se sám extrémně trápí. Musíte hledat vyvážení v přístupu. Vnímat pacienty, ale udržet si odstup. Nechci skončit někde v depresích, na alkoholu, na prášcích.“

Pletou si ambulaci s kasou v Kauflandu. Většina pacientů má ale respekt

Od března minulého roku pozoruje Marcela změny v přístupu pacientů ke zdravotníkům. „Cítím větší respekt i vděčnost než dřív. Lidé si začali více vážit naší práce, neberou poskytnutí péče jako samozřejmost.“ Přesto sem tam ke konfliktu dojde. Hlavně mladí lidé bývají netrpěliví. „Jeden mladík chtěl být ihned ošetřen, rozčiloval se, byl slovně agresivní. Ale doktor se mě zastal. Když ten člověk viděl lékaře, navíc muže, přibrzdil,“ popisuje zážitek z poslední doby. Jak říká, občas si lidé návštěvu v nemocnici zaměňují s nákupem v Kauflandu. „Myslí si, že jsou v supermarketu. Nevidí skutečnou práci sester. Vyhodnocujeme stav pacientů, i my rozhodujeme, co s pacientem. Všechno nemůže řešit lékař, organizačně kapacitně by to nešlo. Nejvíc mi vadí netrpělivost lidí, kteří si snad myslí, že jsme zdravotní sestry z Růžovky nebo Modrého kódu. Nevidí naši odbornost sester, vše, co musí vyhodnocovat,“ popisuje.

Vybalancovat vztah zdravotníků a pacientů bylo a je pořád složité. „Od školy pracuji ve zdravotnictví. Všechno si člověk nemůže nechat líbit. Nejsme podřízení pacientů. Vztah má být rovnocenný. Žádné podřízené role. Pak je to optimální,“ podotýká. Důvěra mezi pacientem a zdravotníkem musí vzniknout rychle. Hned v prvním okamžiku. „Vždycky přemýšlím, jaký kdo je. Zakládám si na tom, že se snažím lidi vnímat, aby mi věřili, aby nebyli v roli nějakého chudáka nebo oběti,“ dodává.

A vysvětluje:  „Když pacienti vidí zdravotníka, který je nervózní, bývá to často proto, že je přepracovaný. Není a priori nepříjemný člověk. Jen se soustředí na práci. Pokud je příjemný, už je to bonus navíc. V první řadě je potřeba udělat práci, dotyčnému člověku pomoct. Lidé říkají: To byla nepříjemná sestra, to byl nepříjemný doktor, ale často méně vidí, jestli jim skutečně pomohli. Ani zdravotníci nejsou stroje. Důvodem dlouhých čekacích lhůt je, že máme pacientů strašně moc.“ 

Při návštěvě specializovaného pracoviště se lidé často zajímají, zda je pro ně vhodné očkování proti covidu-19 a zjišťují si i názory samotných zdravotníků. „Zatím jsem se nenechala očkovat. Přenechávám možnost starším lidem a potřebnějším.“ Celá rodina paní Marcely zatím onemocnění odolává. „Akorát můj otec měl covid. Těžký průběh, skončil na plicní ventilaci. Ale dostal se z toho,“ dodává.  

Prodavačky a řidiči autobusů nejsou v kontaktu s utrpením…

Do nemocnic směřovala a směřují poděkování zdravotníkům. I pro Marcelu je podpora důležitá. „Pro mě osobně to dost znamenalo hlavně v první vlně, kdy jsem pracovala na covidovém standardním oddělení. Jiná práce, spousta improvizace. Náročné. Pomohlo mi, že slyším, jak někdo dokáže ocenit, co zdravotníci dělají. Často zaznívá, že prodavačky a řidiči autobusů jsou také v první linii. Jenže oni nejsou v kontaktu s utrpením a s nemocí,“ říká. „Vážila jsem si toho, jak lidé dávali na balkony a do oken srdíčka a světýlka. To mě dojímalo a ‚dopovalo‘,“ podotýká.

Právě Zlínský kraj patří k těm, kde se loni zvýšila úmrtnost ve srovnání s jinými lety nejvíce. Nejhorší byl podzim. „Úmrtnost byla opravdu velká. Jiná, než v ostatních měsících,“ potvrzuje sestřička. 
    
Po škole si našla zaměstnání ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze na oddělení ARO. „Nejdřív jsem chtěla jít pracovat do Rakouska nebo do Německa. Jen jsem nepřesvědčila nikoho ze třídy, aby se mnou odešel do zahraničí. Sama jsem se neodhodlala. Teď toho lituji, byla by to dobrá zkušenost. Nakonec jsem pár sester ze školy přesvědčila a šly jsme do Prahy. Jen Praha není pro mě. Odosobněné velkoměsto. Odešla jsem do Olomouce a nakonec jsem se vrátila za přáteli na Valašsko.“ Tady už pracuje ve zdravotnictví celkem přes dvacet let. 

„Sestra v nemocnici není pipinka, která vaří kafe doktorovi"

Připouští, že denní zprávy, změny v opatřeních nebo nejnovější informace o epidemii nestíhá sledovat. To, že nevyhledává televizní obrazovku, má i další důvody. „Dnes jsem to říkala šéfové… Stačí, když mi řekne ona, co se děje,“ směje se zdravotní sestřička. „Já se na zprávy v rámci duševní hygieny raději nedívám. Jeden negativismus za druhým. Stačí mi překonávat vlastní překážky v životě,“ říká.   

Přesto ji dokáže zvednout ze židle, když slyší o množství televizních seriálů ze zdravotnické sféry. Běží často hned na několika programech najednou. Poslední kapkou byla Anatomie života. „Co jsem zahlédla tak jedním okem… Chytala jsem se za hlavu. Někdy tam byly opravdu velké hrubky. Říkala jsem si: Snad se podle toho nikdo nebude řídit, to by byl průser. Televizní štáby mohly angažovat nějaké odborné poradce,“ popisuje. Na úhlu pohledu televizních kamer jí ale nejvíc vadí jiná věc: „Způsob podání, zpracování mě mrzí. Seriály degradují pozici zdravotních sester. Sestra v nemocnici není pipinka, která vaří kafe doktorovi. Je to člověk s velkou zodpovědností, dělá velké množství obšírné práce. Veřejnost často vidí jen lékaře, ale co zdravotní sestry a ošetřovatelé? Strašná škoda, že seriály pozici sestry degradují. Lidé si pak mohou myslet, že je to realita. Někteří podobě, kterou seriály ukazují, dokonce věří. Jenže zákulisí zdravotní péče opravdu takto nevypadá.“  


Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Daniela Černá
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

„Bušilo mi srdce. Jedu na výlet v 5 ráno?!“ Za cedulí policie. Sestra jede do špitálu. Oheň na střeše

11:06 „Bušilo mi srdce. Jedu na výlet v 5 ráno?!“ Za cedulí policie. Sestra jede do špitálu. Oheň na střeše

“Už toho mám dost, probudili jsme se za protektorátu v roce 1942, místo shánění vakcín nás stát buze…