Ostuda, už táhli dál. Po stopách Rumunů z Kauflandu. Sem se vám nechce

30.11.2020 10:33

Pátrání po stopách početné skupiny rumunských Romů, kteří ztropili výtržnost při svém velkém nákupu v jednom ze supermarketů v centru Plzně, pokračuje netušeným směrem. Dozvěděli jsme se, kde přebývali. A tak jsme se tam vypravili. Do městečka v severním Plzeňsku, do Horní Břízy. Zde je nevídaná koncentrace oficiálních (o neoficiálních pomlčme) ubytoven přímo ve městě. A inkriminovaná skupina byla právě odsud.

Ostuda, už táhli dál. Po stopách Rumunů z Kauflandu. Sem se vám nechce
Foto: Václav Fiala
Popisek: Nechat častěji vyvážet odpad je pro majitele ubytoven zbytečný náklad navíc
reklama

Sdělil nám to mladý cikánek Pepa, který se živí občasnou výpomocí na stavbách, mění ubytovny podle jejich ceny a přístupu ke „klientům“ a žije životem ptáčka-zpěváčka – ze dne na den, když se urodí, s chutí se napije, když je bez peněz, žadoní alespoň o cígo a kručí mu v břiše.

Anketa

Necháte se očkovat proti covidu-19?

27%
62%
hlasovalo: 33887 lidí

Bordeláři! Ostuda!!!

„Měli jsme je tady, ty, co ztropili tu ostudu v plzeňském Kauflandu,“ říká a pokračuje. „Už zas táhli o dům dál. Dělají jenom ostudu a bordel.“ Podle Pepy  „hákovali“  pravděpodobně v jedné z nesčetných montoven v takzvaném plzeňském průmyslovém areálu na Borských polích, bývalém to vojenském  letišti a dnes, respektive donedávna nazývaném honosně podnikatelským inkubátorem. Tady se vylíhly nejen zajímavé firmy a společnosti, ale také montovny, které „produkují“ stovky Moldavanů, Rumunů, Ukrajinců. Ti se sem dostali prostřednictvím agentur, kterých naše země má tisíce, a z nichž mnohé raději zvolily registraci v Polsku, aby nebyly tak rychle k dosažení různými orgány a institucemi.

Takže tady pracovala velká skupina zmíněných Romů, která z nějakého, nám  neznámého důvodu, změnila adresu a agentura ji přesunula jinam. Nevydržela tam prý dlouho, takže se spíše zdá, že jim  firma „dala tři měsíce a pak pápá“. Anebo možná něco rumunští Romové provedli – při zkušenostech z obchoďáku je to dost pravděpodobné, ale nepředjímejme. Každopádně nešlo jen o muže, ale celé velké rodiny.

A ty dělaly v Horní Bříze kolosální zle. I tak je v Horní Bříze neuvěřitelná koncentrace ubytoven. Do dolní části města, kde jsou rodinné vilky, paneláky, si je místní nepustí. Ale horní část, která byla dříve ekonomicky dominantní – vždyť zde byla velká keramička, kterou s velkou chutí po sametové revoluci zprivatizoval rakouský Lasselsberger – tam je prostě Klondike.

Ubytovny, kam se (ne)podíváš

Neslavný konec dříve tak slavné výkladní československé skříně, zvané Západočeské keramické závody, vidíte v horní části obce na každém kroku. Opravené ředitelství je ubytovna. Prvorepublikové vilky bývalých vysokých úředníků a ředitelů jsou povětšinou skoupeny za pár šupů.

Jako by se svět zastavil. Češtinu neuslyšíte. Ani romštinu ne, ale ruštinu, ukrajinštinu a pak balkánské jazyky, rumunštinu nevyjímaje. Svéráz je i v občanském vybavení a servisu, ale také v obslužnosti. Jako by železniční trať a nádraží, pro dnešek naprosto předimenzované, ale tehdy životem pulzující, působí jako demarkační čára. Ještě že se tu nedávno usídlil Vietnamec s prodejnou potravin, jinak by lidé museli přes více než kilometr „do města“, do části vilek a paneláků, kde se žije o poznání lépe, kde máte doktora, obchody, služby…

Také autobusová doprava, se kterou vydatně a dost nelogicky zamíchal Plzeňský kraj, pro který nyní jezdí i pražské autobusy Arriva a nikoliv ČSAD, zastavuje na sídlišti – otočí se a autobusy a jejich řidiči jako by prchaly pryč, a pak zas jiné linky „stanicují“ na vzdálené půldruha kilometru silnici, výpadovce na Most. To je ale druhá linie autobusů, které až asi na dvě výjimky nepřekročí hornobřízskou demarkační čáru. Jste-li bez auta či imobilní, máte smůlu. Jo – pro zajímavost a obveselení. Máte-li chuť na pizzu nebo hotové jídlo, můžete se podívat jen do své ledničky či mrazáku. Auto z necelých deset kilometrů vzdálené Plzně vám čerstvé papu prostě nepřiveze, protože to už je daleko. I kdybyste platili třeba embasovanou zlatou kartou.

Balkánské peklo a česká hrůza

„Tyhle Rumuni, to bylo peklo,“ říká jeden z mála důchodců, kteří se za šera odvažují v této části města ven. A zvukové peklo to je i nyní. Z města slyším „hlásání“ obecního rozhlasu, které ale tady zní jako nějaké huhlání cirkusového promotéra  a v ubytovnách se zpívá a hraje o sto šest. Anebo se hádá a pere, to podle momentální nálady a zvyklostí. Jinak je tu i v době mimo zákazu vycházení ponuro a bez živáčka. Ubytovny kupodivu neslouží z větší části  pro místní kaolinku, ale agenturní mikrobusy sváží lidi mimo obec. Případně se do staré škodovky nebo žigulíka naskládá pět lidí a jede se…

Na první pohled je velká budova pěkně opravena. Rumunům tu muselo být královsky… Ne! Chyba lávky!!! Jak se říká – navrch huj, vespod fuj. Uvnitř se tísní lidé za silného pachu potu a moče. „Co ty, gádžo, co tu lezeš,“ křičí na mne jeden človíček z nedalekého baráčku – ubytovničky, jehož děti si jezdí na kole kolem torz osobních aut bez poznávacích značek. Zkusím ještě obhlédnout budovu a vidím, že u některých oken jsou už prasklá skla, někde dokonce sklo chybí a je nahrazeno papundeklem. V divoké privatizaci a rozprodávání podnikového majetku se tu asi děly věci!

Fotogalerie: - V ulicích Horní Břízy

Bývalá nejstarší porevoluční ubytovna
Bývalé ředitelství ZKZ
Bývalý Výzkumný ústav keramiky
Bývalá fabrika
Nechat častěji vyvážet odpad je pro majitele ubyto...
Muzeum v Horní Bříze

Chlubení už není in aneb poslední stadium barabizny

Stará fabrika, která byla českou chloubou, už nikoho nezajímá. Nikdy se tu neřešilo nějaké kulturní a technické dědictví, a tak zmizely unikátní pece, zničila se takzvaná „šamotka“ a v jakési „bublině“ se prý občas hraje plážový volejbal. Tedy, před koronavirovou krizí. Ta ostatně udeřila na město velmi tvrdě, Horní Bříza ještě před několika málo týdny měla vysoký počet onemocnění, což nezpůsobili ani tak ubytovaní cizinci, které mimochodem nikdo netestuje a kteří se léčí šarlatánstvím počínaje a levným krabicovým vínem konče, ale zdejší domov důchodců, kam nákazu nevědomky přinesli jeho zaměstnanci.

V bloumání po staré části průmyslového města se zastavuji i před rozsáhlou budovou bývalého Výzkumného ústavu keramického, který byl za socialismu řízen z Prahy, nikoliv z místní fabriky a jenž měl světové renomé. Teď je opuštěný, ale prý na něj má zálusk také několik oligarchů, kteří tu jsou známi, ale jejichž jména se raději nevyslovují. Pikantní je, že název „výzkumáku“ si hned po revoluci přivlastnila jistá společnost Vysokoteplotní a užitková keramika (hle, jakýmsi náhodným řízením osudu jsou začáteční písmena stejné jako v případě Výzkumného ústavu keramického). Nu, společnost vyrobila pár zajímavostí a zkrachovala. Bude to jistě dobrá ubytovna…!

A co děti?

Ale zpět k Rumunům nebo správně řečeno rumunským cikánům (Romové to opravdu nejsou a nechtějí jimi být). Protože tu „vegetovaly“ celé rodiny, musely tady přece být i děti. A to je kamenem úrazu! Bližší informace se nedozvíte. Nikdo vám neřekne, jestli tu běhal nějaký snědý malý prcek nebo už narostlý klacek. Já to ale nevzdávám, a půjdu po stopách dále. Ostatně, takovýchto  kočujících námezdních dělníků je více, než si dovedeme představit. Anebo jde o diaspory, například Bulharů, které jsou prakticky neproniknutelné a které si již vytvořily vlastní mini „no-go zóny“, kam nechodí nejen strážci a ochránci zákona, lékaři, ale ani sociálka či charita. Ta poslední tedy údajně něco tuší…

Za břicho smíchy se popadá ten, který si myslí, že zdejší oficiálně žijící školáci mají nějakou distanční výuku. Mají sen Julese Verna – rok prázdnin!

Bílé zlato – kaolin, nám pane neříká

A tím končí moje další putování, které mne tentokráte vedlo do srdce českého keramického průmyslu, které si už jen tak trochu poťukává. Obrovské nerostné bohatství, kaolin, je tu všude kolem. Vidíte to i na náklaďácích, které parkují hlavně u benzinky nedaleko železničního nádraží. Ty jezdí do nově postavených satelitních provozů a odváží si český, hornobřízský kaolin třeba do Finska nebo Maďarska či Francie. A peníze, ty zase odtékají třeba do Rakouska. Jó, to prý byla velká sláva, jak majitel firmy v devadesátých letech přiletěl vrtulníkem a pronášel slova o záchraně česko-slovenského průmyslu.

Také mne napadá, že skutečným zlatem nebo spíše diamantem, jsou zdejší vytěžené lomy, lokality, kde by se při drobné benevolenci úřadů  jistě mohlo něco pěkného skládkovat. A pak to za čas opět vytěžit jako ekologickou zátěž. Ale to není o milionech, ale miliardách. Šušká se ledacos, ale raději nevědět…

Kolik stovek lidí se nachází v ubytovnách, neví přesně ani radnice, protože to bychom jaksi zasahovali do lidských práv těch ubytovaných. A tak vlastně ani nevíte, kdo je na podpoře, kdo musí „čórkovat“ anebo zajišťovat pro „kámoše“ a samozřejmě taky sebe nějaké to hulení, aby se uživil.


Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Václav Fiala
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Umělci hladoví? Jak kteří. Ivo Mathé dostává od Hřibova magistrátu 15 tisíc za každé jednání, na kterém sedí. Radí, komu poslat granty za stovky milionů

4:40 Umělci hladoví? Jak kteří. Ivo Mathé dostává od Hřibova magistrátu 15 tisíc za každé jednání, na kterém sedí. Radí, komu poslat granty za stovky milionů

Komise pro udělování grantů hlavního města Prahy v oblasti kultury a umění, která je složená z exper…